Maminku jsem milovala nadevše. Možná ještě více, než bývá ve vztazích mezi matkami a dcerami běžné. Přesto tajemství, které vyšlo po její smrti na povrch, mi vyrazilo dech. Odjakživa byla má duše přesvědčená, že žije v harmonické rodině. Tatínek „Honza“ sice nebyl skutečným, ale měla jsem ho ráda. Zato s vlastním otcem jsem se příliš nevídala, což mě v průběhu let mrzelo. Koneckonců biologičtí rodiče jsou vždy jen jedni a děti by měly mít právo je znát a vídat. To u nás platilo, čímž jsem nabyla dojmu, že je vše v pořádku. Jenže, po smrti maminky se stalo něco, co mi doslova „překopalo“ život.