Známé české rčení říká: „Zapomněl jsem na to jako na smrt.“ I přesto je smrt v lidských životech prakticky jediná životní jistota, a stejně o ní v moderní době raději přemýšlíme jen málo, popřípadě vůbec. Někdo tak činí záměrně, jiný žije spokojeně s pocitem, že ho na zemi čeká dlouhý, snad nekonečný život. Kéž bych patřila k druhé skupině. V mém případě jde až o chorobný strach. Nebojím se, že tu jednoho dne nebudu. Děsí mě spíše jednotlivé projevy samotného umírání, stejně tak jako pocit, že jednoduše nestihnu dokončit věci, na kterých pracuji.
Největší strašák
Nevím, jak je to možné. V dětství ani mládí jsem nebyla vystavena žádné bezpodmínečně tragické události, a přesto se umírání bojím již od dětství. Ihned, jak jsem pobrala trochu rozumu, byla mým prvním dotazem, ale zároveň i největším strašákem smrt. „A to opravdu nebudu žít navždycky?“ Ptávala jsem se kdysi maminky všetečně. Ta se mi snažila záležitost co nejcitlivěji objasnit, jenže marně. Nezacházela přitom do podrobností, nezatěžovala mě fatálními nemocemi či smrtelnými nehodami. Pouze mi vysvětlila, že jsme tu všichni „na návštěvě“. Jen čas pro odchod má každý v osudu vepsaný jinak. Bylo to až poetické vysvětlení. Přesto pocit, že je lidský život omezen „od – do“, mou mysl ovládl natolik, až jsem dostala strach. Ne z dospívání nebo stárnutí, nýbrž z času samotného.
Padající cihla, autonehoda, pád do vody
Postupně, jak jsem dospívala, uvědomovala jsem si jednotlivé souvislosti. Umírání totiž nemusí ani zdaleka přicházet jen po vysokém počtu odžitých let, nebo nějaké závažné nemoci. Mnohdy k němu postačí hloupá osudová náhoda. Mladí lidé mívají přitom tendenci snít a odkládat své sny „na potom“. Pořád plánují a stále říkají, že jednoho dne budou zvěrolékařem, modelkou, budou mít tři děti, luxusní vilu, stanou se slavní… Jenže, v reálu nikde nic. Vědí, že jim je „-náct“, popřípadě málo přes dvacet a život mají před sebou. Jistě. Pravda to v řadě případů je, ovšem nikoliv bezezbytku. Vždyť, kdo může s jistotou vědět, že se dožije vlastních třicátin? Kdo může vědět, že oslaví padesátiny nebo osmdesátiny? Nikdo. Leckdy postačí jedna hloupá náhoda a život je zmařen. Může to být tragická autonehoda, nešťastně padající cihla nebo třeba špatný skok do vody při letních radovánkách… A jaký byl v tu chvíli život mladého člověka? Velmi krátký. Příčin, proč může lidský život náhle skončit, by šlo jmenovat hodně. Přesto věřím, že rozumíte, kam mé myšlenky míří.
Snaha všechno dokázat hned
Problém, který mě trápí dodnes, lze pojmenovat jako Thanatofobie (Tanatofobie), čili výrazný strach z umírání a smrti. Vím, že na druhé mohou mé myšlenky a obavy působit nepříjemně či nenormálně. Přesto si nemyslím, že být přemýšlivý je zbytečné, pokud to zrovna člověku neničí život tak specificky, jako mně.
Že je lidský život křehký, jsem si uvědomovala odjakživa. Věrná tudíž heslu, že nikdo z nás nezná hodiny ani minuty, jsem se snažila už od mládí život odžít co nejrychleji a co nejvíce naplno. Pamatuji si, že už v osmé třídě svíral mou mysl strach z neúspěchu ve vysněném oboru (věda), a tak jsem dělala všechno proto, abych uspěla. Vlastně, kdyby to šlo, bývala bych nejraději nastoupila ze základky rovnou na vysokou. Roky trávené v gymnazijních lavicích mi totiž přišly jako ztráta drahocenného času. Proto jsem si umanula, že se stanu „vědkyní“ hned a myšlence podřídila všechno ostatní. Pořád jsem něco studovala, psala a nad ostatními spolužáky, kteří trávili volný čas po zábavách, jen kroutila hlavou. Už v šestnácti jsem se snažila psát „vědecká pojednání“ a seznamovat s nimi lidi z oboru. Budoucí kolegové, o dost starší než já, však neměli pro, v podstatě ještě malou holku, příliš pochopení. Stále dokola jsem slýchala, že mám na kariéru času dost. Jenže já čekat nemohla… Co kdyby?! Bála jsem se, že se něco přihodí a veškeré sny skončí v nenávratnu…
Osvobozená z tělocviku, osvobozená ze života?
Fobie ze smrti poté zašla až tak daleko, že jsem si vyřídila nejen trvalé omluvení z hodin tělesné výchovy, ale začala se vyhýbat i všelijakým rizikovým aktivitám. Nesportovala jsem, odmítala plavání i zimní sporty. Po ulici jsem chodívala vždy bdělá a dávala pozor. Foukal-li silný vítr, sledovala jsem střechy, na zemi kontrolovala poklopy, zda není omylem otevřený kanál. Bylo to „na hlavu“ a přitom ten, kdo si tíhu fobie nejvíc uvědomoval, jsem byla já.
Nepřehlédněte: Dana (40): Manžel má automatonofobii a dceři vyhazuje panenky.
I navzdory veškerému strachu jsem úspěšně vystudovala, dožila se třicátin a stala se vědkyní. Slavnou nikoliv, ale nemohu říci, že bych byla s vlastní prací nespokojená. Jen mi vadí ony postupné, stále se vtírající myšlenky, jejichž podoba nabrala nové rozměry. Ve středním věku jsem se přestala bát o kariéru, ale zato vyvstala hrůza ze stárnutí a přirozeného odchodu. Nešlo o strach z vrásek, nýbrž z druhého „existenčního poločasu“. Život ubíhal jako voda mezi prsty a já byla stále nervóznější. „Memento mori.“ Praví známé latinské rčení. Já pamatovala až moc. V tu dobu jsem navíc už dobře věděla, jak takové umírání může být těžké. Jen málo z nás má to štěstí, že žije plnohodnotný život do poslední vteřiny, pak něco „praskne“ a je konec. Naopak. Většina lidí umírá postupně. A to je strašné.
Co dál?
Jsem rozumná, vysokoškolsky vzdělaná žena. Na řadu otázek si dovedu odpovědět. Vím, že s vlastním koncem nic neudělám a bude takový, jaký jednou bude. I přesto mě trápí myšlenky. Často si proto říkám, zda nemají jednoduší život všichni ti lidé, kteří o psychologii, lidské anatomii, biologii či lékařství nevědí zhola nic, a tudíž je do chvíle, než problém přijde, nic netrápí. Žijí své „malé“ životy a myslí si, že středem vesmíru je drahé auto, dovolená u moře, oblíbenost na sociálních sítích nebo boty za desetitisíce. To já se trápím otázkami života a smrti „preventivně“ už od dětství. Příjemné to však není a často sama sobě z legrace říkám, že jestli bude něco jednou mým „koncem“, pak právě ony myšlenky. Kéž by můj největší životní problém představovala jen závist, že sousedka má dražší auto nebo více vlasů na hlavě.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
