Žádný člověk není dokonalý. Někoho trápí asymetrické uši, jiného zase tvar nosu, výška postavy anebo tloušťka, tón hlasu, šišlání nebo sportovní či hudební antitalent. Tzv. lidských nedokonalostí by se dala vyjmenovat nekonečná řada. Má nedokonalost spadá do kategorie vizuálu. Narodila jsem se totiž se zvláštní genetickou mutací, která způsobuje tzv. syndrom „neučesatelných vlasů“, díky čemuž mám již od mala potíže s vlasy, které se naneštěstí promítají i do reálného života. Na školách jsem kvůli tomu trpěla šikanou a dnes, když mi je přes dvacet, nemohu sehnat partnera, zaměstnání ani pochopení. Kdekdo na mne kouká skrz prsty a po ulicích cizí lidé klidně pokřikují, abych sundala tu paruku. Kéž by to šlo…
Bujný rozcuch
Před pětadvaceti roky jsem se narodila, jako obyčejné dítě, do obyčejné rodiny. Ať uvažuji jakkoliv, nenapadají mě žádné anomálie, výraznosti či výstřednosti, které by šly k naší rodině přiřadit. Tedy, krom mé maličkosti. Moje matka se odjakživa strachovala, aby byl její první potomek v pořádku. Takže, když jsem pak přišla na svět, a lékaři zjistili, že mám správný počet nohou i rukou, zdálo se nebezpečí všech problémů zažehnáno. Tedy až na jeden, kterým byly mé vlasy. Kombinací genů matky a otce totiž vznikla specifická mutace, která zapříčinila tzv. syndrom „neučesatelných vlasů“, zvláštnost, kterou trpěl například slavný vědec Albert Einstein. Už od tří let mi díky tomu na hlavě rostlo vrabčí hnízdo, které ovšem nemělo nic společného s běžnými kudrnatými vlasy ani účesem. Tenhle bujný rozcuch neměl žádná pravidla. Každý pramen i vlas si šel vlastní cestou a výsledkem byl pokaždé „účes“, vypadající, jako když „proletím chroštím“ a sto let pak nesáhnu na hřeben. V dětském věku mi ta zvláštnost nevadila, protože jsem měla úplně jiné starosti, než, co je na mé hlavě. Byla jsem zdravá, šikovná a oplývala přiměřeným sebevědomím. Bohužel jen do chvíle, než jsem nastoupila základní školu…
Děti dovedou být zlé, dospělí ještě horší
Můj „Einsteinovský účes“ se postupně začal stávat peklem. Spolužáci se mi v jednom kuse posmívali a já nevěděla kudy kam. Kluci mě naháněli po chodbách a předháněli se, kdo první mě zatahá, holky se zase vyptávaly, proč nosím divný účes, anebo mi nevybíravě nadávaly, že přes mé vlasy nevidí na tabuli. Jen přezdívky, které jsem na základce kvůli vlasům schytala, by vydaly na sborník. Od smetáku, přes oživlé seno, až po čarodějnici jsem slyšela kde co. Byla jsem zoufalá a ještě nešťastnější byla moje máma. Situaci totiž nepochopili ani mnozí učitelé, kteří se stále nenápadně vyjadřovali ve smyslu, že bych se už měla naučit, jak správně používat hřeben. Nedovedli totiž uznat, že s hřebeny, kterých jsem měla doma deset, nemá věc nic společného. Kartáč nebo hřeben, nic z toho nedopomohlo, aby si mé vlasy nedělaly po svém. Určité řešení sice spočívalo ve svazování do drdolů anebo culíků, jenže i tak má hlava vypadala podivně. Spolu s přibývajícím věkem jsem proto ostatním stále více záviděla to, co je pro většinu populace běžné, a sice rovné, pravidelně rostlé vlasy. „Až půjdeš na střední a vyrosteš, bude to lepší.“ Říkávala mi vždycky máma v domnění, že nepochopení pomine spolu s věkem. Jenže nepominulo.
Jako duševně nesrovnaná
Urážky vrstevníků s věkem sice ustaly, ale potíže nezmizely. Naopak, transformovaly se do ještě sofistikovanější podoby. Když jsem přešla na střední, ulevilo se mi, že spousta spolužáků nosila také „podivné účesy“. Někdo měl vlasy zčásti vyholené a zčásti dlouhé, jiný zase všelijak zapletené… Módní byly i křiklavé barvy. „V tom se už ztratím.“ Oddechla jsem si. Jenže opak byl pravdou. Přátelství s vrstevníky se mi navazovat nedařila a profesoři se ke mně chovali s odstupem. Proč? Nikdo neřekl nic. Ani slovo, což byl kámen úrazu. A já se přitom honila nekonečnou cestou za studijními výsledky, i za uznáním spolužáků, třebaže každý na mne přitom koukal jen skrz prsty. Nakonec jsem se od nejmenované osoby dozvěděla, že si o mne okolí myslí, že to nemám v hlavě, (ne na hlavě) v pořádku. To, že jiní nosili extravagantní účesy, se toleruje, protože jde o módu, která prý přejde, jenže u mne rozcuch skutečně vadil. Na mne se koukalo jako na holku, která se neumí učesat, a tudíž i jako na člověka, který to pravděpodobně nebude mít ani ve svém duševním zdraví příliš srovnané. Co na tom, že jsem se učila jen na jedničky, dvojky a žádné jiné potíže neměla?! Rozhodovaly vlasy a předsudky!
Sundej tu hnusnou paruku!
Problémy přetrvávaly a mé sebevědomí začínalo kolísat. Odpor okolí jsem cítila a nechat si k tomu ještě obden nadávat úplně cizími lidmi na ulici, začala být noční můra. Ač jsem zkusila jakéhokoliv kadeřníka, barvu či účes, nic nepomohlo. Mé vlasy byly pořád jiné a jediné, čím se daly trochu srovnat, byla žehlička, litr laku a dvě hodiny před zrcadlem. Protože ale má nenávist vůči vlastní vizáži rostla, tu energii, měnit nezměnitelné, jsem v sobě našla. Každý den, po dobu několika let, jsem pak brzy vstávala jen proto, abych si udělala účes… Jak moc jsem záviděla ostatním ženám, netřeba rozebírat. Přesto jsem nevyhrála. Ne vždy se mi podařilo vlasy dobře sežehlit či nalakovat a nepřirozeně vypadající účes pak po nějaké době přivodil zase komentáře typu: „Hele paruka!“, nebo: „Sundej tu hnusnou paruku!“ To už jsem byla zoufalá. „Chcete paruku? Tak jo!“ Pomyslela jsem si a zkusila věc řešit právě tak. Přesto o ideální nápad nešlo. Kvalitní vlasové paruky jsou totiž drahé a umělé… No, ty prostě jako paruka vypadají, i když jsou hezké. Na společenský večer bývají super, ale na běžný den? Nezdálo se mi to a opět jsem se nezdála ani já okolí. Většina slušných lidí sice nic neříkala, ale když jsem se ohlédla, viděla jsem pokaždé, jak si po mém odchodu špitají a řeší, co to mám na hlavě, a proč. Jedna spolužačka na vysoké mě dokonce upřímně politovala, protože jí nějaký vtipálek namluvil, že prý jsem onkologicky nemocná. „To už přestává všechno!“ Chtělo se mi tehdy křičet do všech stran a po několika měsících, kdy jsem paruky střídala, se vrátila k vlastním vlasům, bez ohledu na to, kdo co říká. Přesto nevím, jestli to je dobře.
Čtěte také: Sára (32): Nenáviděla jsem rok 2000. Dnes, v době Covidu, bych se do něj ráda vrátila.
První dojem je „tááák“ důležitý…
Některým spolužákům, profesorům i známým jsem svou situaci nakonec vysvětlila a leckdo i pochopil. Přesto oříšek nastává všude tam, kde jsou neznámí lidé. O syndromu „neučestalených vlasů“ se moc neví a 90% lidí reaguje na rozcuch na hlavě tak, že podobného člověka odsoudí buď s tím, že jde o osobu, která se záměrně předvádí, popřípadě se neumí učesat, anebo o nějakého psychicky podivného jedince. Zkrátka, takové ty nepsané škatulky, díky kterým jsem kupříkladu právě já, zůstala vyčleněná ze společnosti dodnes. Když jsem skočila bakalářský program, rozhodla jsem se zahájit pracovní život a zauvažovat o partnerovi i rodině, jenže, prozatím marně. Dodnes se mi z nějakých „záhadných důvodů“, nepodařilo sehnat vhodného partnera ani zaměstnání. Do očí mi sice nikdy nikdo nic neřekne, ale myslím, že není těžké domyslet si, co je mým pravým hendikepem. Ať tak či jinak, mám ale pocit, že už končí veškerá legrace. Doopravdy se začínám bát, že mi vlasy jednoho dne zničí život. Nadobro.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní,
nebudu lamentovat nad tím, jak umí být lidé zlí. Zmíním se o Dysmorfofobické poruše. Jde o nadměrný pocit ošklivosti vlastního těla, zejména obličeje či celé hlavy. Dysmorfos řecky = znetvořený.
Postižený opakovaně vyhledává lékaře k odstranění různých nedostatků. I přes opakované zákroky není spokojen. Negativní hodnocení přetrvává po jakémkoliv zdokonalení. Podstatný bývá strach z toho, že druzí lidé spojují nedostatek tělesný s duševním. Může se objevit i osočování předků v souvislosti s dědičnou výbavou.
Profil nemusí působit jako Adonisův či Venuše právě povstalé z mořských vln. Pleť nemá každý jako z alabastru. Vlasy nemusí připomínat až na zem hustě směřující pokrývku hlavy Anny Csillagové z dávných c.k. inzerátů.
Může to zamrzet, ba dokonce pořádně naštvat. Vhodné je pokusit se handicap zakrýt. Např.používat elegantní šátky či klobouky
Na adresu posměváčků si v duchu říci něco na způsob rčení „trhněte si nohou.“
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.