V Boha jsem věřila vždycky, vlastně jsem i musela, protože rodiče nás jako děti nutili chodit pravidelně do kostela. V dospělosti jsem už do kostela sice nechodila, ale kousek víry ve mně přece jen zbyl. Žila jsem úplně normálním životem. Ten mi ale nevyhovoval, a tak jsem se rozhodla pro změnu. Odešla jsem do kláštera a nelituji toho.
Všechny ty materiální věci a přetvářka mi šly krkem
Pracovala jsem v jedné firmě jako fakturantka. Byla to obyčejná pozice v obyčejné firmě – a nebyla nijak zvlášť placená. Peníze jsem ale musela řešit pořád. Každý se hnal jen za nimi, materiální věci byly prioritou a kohokoliv jsem potkala, ptal se mě, kde dělám a kolik si vydělám. Já jsem nikdy nechtěla moc – stačilo mi málo. Štvalo mě, že se lidé na sebe dívají a řeší, co má ta osoba na sobě a kolik stálo to nové auto.
Všímala jsem si i toho, jak jsou lidé k sobě neupřímní, přetvařují se a pomlouvají. Někdy mi doma ráno před odchodem do práce bylo tak špatně, že jsem zvracela. Bylo to od nervů – nechtělo se mi strávit další den v kolektivu plném přetvářky a zlých lidí.
Výpověď byl první impulz
Po poradě s lékařem jsem se rozhodla dát výpověď. Začala jsem mít zdravotní problémy, které pramenily z toho, že jsem v práci nešťastná a trápím se. Když jsem zůstala doma, přemýšlela jsem o tom, co bych mohla dělat dál. Chtěla jsem práci, která by mě bavila a hlavně mě naplňovala. Ne práci, kde vydělám nejvíce peněz. A tak jsem si udělala kurz a odešla jsem pracovat na charitu mezi bezdomovce. Tam jsem si uvědomila, že mi chybí víra a začala jsem opět chodit do kostela. To utrpení druhých lidí mi pomohlo najít vlastní cestu.
Znovu v kostele – a bylo rozhodnuto!
Když jsem opět začala navštěvovat kostel, vzpomněla jsem si na své dětství. Sice jsem občas nadávala na to, že musím každou neděli vstávat a jít do kostela, uvědomila jsem si ale, že jsme se sourozenci měli nádherné dětství – čisté a radostné. Jako malá jsem obdivovala jeptišky, jejich nesobeckost a oddanost. Uvědomila jsem si, že právě tohle je život pro mě, že takhle budu skutečně šťastná.
V klášteře žiji druhým rokem a konečně vím, co je mým posláním. Tady jsem doma a naplňuje mě to.
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní, mohu vám jen blahopřát. Našla jste své místo v životě a z celého srdce vám přeji abyste byla šťastná.
P.S.: Jsem psycholog a následující řádky můžete vnímat jako jakousi formu profesionální deformace. Můžete je přeskočit nezabývat se jejich obsahem. Máte plné právo si po eventuálním přečtení o mne myslet něco nelichotivého. Lze se nad nimi i zamyslet a vzpomenout na rčení „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. Nuže:
Nebývá obvyklé, aby opravdu zcela jednoznačně šťastní lidé využívali mailové poradenství k proklamaci svého štěstí. O nespokojenosti, štěstí ba i neštěstí se tam dočteme mnohem víc.
Podobně není obvyklé, aby člověk, jež se namátkou při procházce černým lesem ani trochu nebojí, na strach jakkoliv pomyslel. Ovšem pokud si prozpěvuje, a to dosti hlasitě: „Já se tady nebojím, vůbec se nebojím ani trošku nebojím určitě nezabloudím…“ nemusí to být (tak docela) pravda. Spíše chce svým zpěvem přesvědčit sám sebe, že je vše, jak má být.
Již zhruba před stoletím prokázal Sigmund Freud že naše asociace (to co nás napadne) nebývá náhodné. Čtenář pravděpodobně nemusí hádat třikrát a spíše na první dobrou uhádne proč jsem před chvíli psal o problematice zpěvu v černém lese. jakožto odrazu psychického stavu pozníka.
Dcera a posléze i spolupracovnice otce nejen jejího ale i psychoanalýzy Anna Freudová jako první popsala tzv. obrané mechanismy našeho Já. Ty velmi zjednodušeně řečeno chrání í psychickou stabilitu a bez ohledu na skutečný stav a našeho podílu na něm nám umožní v relativním poklidu žít a přežít. Jedním z obraných mechanismu je racionalizace. Rádoby rozumová argumentace, proč nebylo dosaženo cíle nebo nebyla uspokojena cílená potřeba: Ve skutečnosti může být vše jinak a mít zcela jiné příčiny.
Obdobně je racionalizací nabízení racionálního vysvětlení toho, co je vyvoláno jinými než rozumovými důvody.
Nejsem si tak docela jist, že vaše zkušenosti s kolegy v zaměstnání měly na vaše následná rozhodnutí tak jednoznačný vliv, jak si třeba myslíte….
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
