Marie (35): Už mě přestalo bavit žít svůj život a rozhodla jsem se odejít do kláštera

V Boha jsem věřila vždycky, vlastně jsem i musela, protože rodiče nás jako děti nutili chodit pravidelně do kostela. V dospělosti jsem už do kostela sice nechodila, ale kousek víry ve mně přece jen zbyl. Žila jsem úplně normálním životem. Ten mi ale nevyhovoval, a tak jsem se rozhodla pro změnu. Odešla jsem do kláštera a nelituji toho.

Všechny ty materiální věci a přetvářka mi šly krkem

Pracovala jsem v jedné firmě jako fakturantka. Byla to obyčejná pozice v obyčejné firmě – a nebyla nijak zvlášť placená. Peníze jsem ale musela řešit pořád. Každý se hnal jen za nimi, materiální věci byly prioritou a kohokoliv jsem potkala, ptal se mě, kde dělám a kolik si vydělám. Já jsem nikdy nechtěla moc – stačilo mi málo. Štvalo mě, že se lidé na sebe dívají a řeší, co má ta osoba na sobě a kolik stálo to nové auto.

Všímala jsem si i toho, jak jsou lidé k sobě neupřímní, přetvařují se a pomlouvají. Někdy mi doma ráno před odchodem do práce bylo tak špatně, že jsem zvracela. Bylo to od nervů – nechtělo se mi strávit další den v kolektivu plném přetvářky a zlých lidí.

Výpověď byl první impulz

Po poradě s lékařem jsem se rozhodla dát výpověď. Začala jsem mít zdravotní problémy, které pramenily z toho, že jsem v práci nešťastná a trápím se. Když jsem zůstala doma, přemýšlela jsem o tom, co bych mohla dělat dál. Chtěla jsem práci, která by mě bavila a hlavně mě naplňovala. Ne práci, kde vydělám nejvíce peněz. A tak jsem si udělala kurz a odešla jsem pracovat na charitu mezi bezdomovce. Tam jsem si uvědomila, že mi chybí víra a začala jsem opět chodit do kostela. To utrpení druhých lidí mi pomohlo najít vlastní cestu.

Znovu v kostele – a bylo rozhodnuto!

Když jsem opět začala navštěvovat kostel, vzpomněla jsem si na své dětství. Sice jsem občas nadávala na to, že musím každou neděli vstávat a jít do kostela, uvědomila jsem si ale, že jsme se sourozenci měli nádherné dětství – čisté a radostné. Jako malá jsem obdivovala jeptišky, jejich nesobeckost a oddanost. Uvědomila jsem si, že právě tohle je život pro mě, že takhle budu skutečně šťastná.

PhDr. Tomáš Novák radí: Evin (28) přítel visí hodiny na telefonu a sleduje cizí ženy na sociálních sítích.

V klášteře žiji druhým rokem a konečně vím, co je mým posláním. Tady jsem doma a naplňuje mě to.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT