Už od dob puberty vím, co je mé největší životní přání. Nemyslím si přitom, že by bylo jakkoliv složité na vyplnění. Přesto mi osud klade do cesty jednu překážku za druhou. Nejsem sice prvotřídní krasavice a také mám nějaké to kilo navíc, ale mám dobré srdce a odjakživa miluji děti. Jednoho dne bych si přála založit spokojenou rodinu. Jestli s jedním anebo více dětmi, to už ponechám osudu. Důležité je, aby mělo/měly správného otce. Jenže tady už jsem v poslední době s rozumem v koncích. Stále dokola se totiž zamilovávám do nesprávných typů mužů, kteří mě milovat nemohou a často si jen užívají mého přátelství a pohostinnosti. Kamarádů mám dost, přítele ovšem žádného…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Dívka s pár kily navíc
Být v současné době rozměrů „XXL“ je složité. Všude kolem vás číhají jen samé fotografie štíhlých až vyhublých, dokonale upravených modelek, které je prostě společensky nutné následovat proto, aby byla žena „in“. Jenže, v takovém světle jsem já, děvče „krev a mléko“ byla vždycky „out“. Už na základní škole jsem bývala pro svou váhu terčem posměchu a některé poznámky spolužáků, mnohdy i spolužaček byly nevybíravé. I má třídní si občas posteskla mámě, jestli by s tou váhou nešlo přece jen něco dělat, že jsem jinak milá, šikovná a hezká holka. Jenže, dělejte něco s váhou, která je dána geneticky. Jak má matka, tak můj otec byli oba od tělesné konstituce silní. Oba měli sklon k nabírání na váze a ke všemu je „zdobily“ silné masité nohy. Takový genetický základ je pro děvče, které se chce líbit svému okolí zkrátka pohroma.
Naděje na střední
Že nebyla situace o moc jiná ani na střední mě nepřekvapovalo. Kdekterá spolužačka měla lepší postavu než já, ale zase se třeba nedovedla tak dobře obléci či nalíčit. Ano, čtete správně… Místo chmurných sebedestruktivních myšlenek jsem se raději snažila soustředit na to, jak své nedostatky co nejefektivněji skrýt. Správně padnoucí šaty dělají své, a když se žena umí i příjemně nalíčit a upravit, je hned více k světu. A tak, věrná heslu, že i z nedostatku lze vykouzlit přednost, jsem se svou váhou bojovala. Tehdy jsem si také uvědomila, jak moc mě baví líčení a styling. Možná, že kdybych nebyla postavou tolik neforemná, mohla bych být i tou modelkou… Jenže to nebyl můj cíl. Narážky na svou váhu jsem slýchala dál, ale nepřipouštěla si je. Věděla jsem, že to nejdůležitější, čeho v životě chci dosáhnout je, namluvit si příjemného muže a založit rodinu…
Jemný a dokonalý partner
Debaty o módě nás sbližovaly nejen se spolužačkami, které mě díky tomu braly občas vážně, ale ku podivu i s jedním spolužákem. Jmenoval se Tadeáš a na rozdíl od jiných kluků byl úplně jiný. Mnohem slušnější, chápavější a také lépe oblékaný. Nevím, jestli pocházel z bohaté rodiny, protože podobnou myšlenku odmítal s tím, že je obyčejný kluk ze sídliště, ale rozhodně měl styl a jemnost. Znávala jsem pár tzv. „značkově oblékaných kluků z bohatších rodin“, ale ti měli většinou v kontrastu ke svým značkám slovník horší než „dlaždiči“, a valné to nebylo ani s jejich chováním. Tadeáš byl oproti takovým „narcisům“ dokonalý gentleman.
Školní měsíce plynuly a já za nějakou dobu zjistila, že jsem zamilovaná. V mých očích byl Tadeáš dokonalý. Pozorný, chytrý se smyslem pro humor a na rozdíl ode mne, oplýval i krásnou, souměrnou postavou. Jenže, jak mu o svých citech říci? Opravdu by chtěl mít za holku někoho, kdo bude působit svými rozměry jako jeho matka? To všechno byly otázky, které mě zneklidňovaly. Přesto jsem se jednoho dne odhodlala, vyjít s pravdou ven.
Ten šok mě provází celý život…
Jako osudové místo důležitého sdělení jsem si vybrala, ani nevím proč, školní bufet. Možná jsem měla pocit, že jakákoliv negativní informace půjde právě zde zlehčit a lépe ustát… Čekala jsem na Tadeáše o velké obědové přestávce u stolku v rohu místnosti. „O čem jsi se mnou chtěla mluvit, Zuzanko?“ Oslovil mě znenadání. Nešlo couvnout. „Víš, já… Nevím, jak bych ti to řekla, ale jsi strašně fajn kluk a… No, prostě jsem se do tebe zamilovala!“ Vyhrkla jsem. Tadeáš zvážněl a záhy se soucitně usmál. Vzal mně pevně za obě ruce a řekl: „Zuzanko, mám tě moc rád, ale ti nemohu lhát. Víš, já na holky nejsem. Myslel jsem, že to víš.“ Pokrčil rameny a mně se v tu chvíli udělala temno před očima. Já husa hloupá se zamilovala do gaye!
Teprve nyní dávaly věci smysl. Tadeáš mě sice jako kamarádku nikdy neopustil, ale aniž by to byla jeho chyba, zapříčinil, že od toho okamžiku se do hledáčku mého srdce dostávali už jen samí muži – homosexuálové. Nevím, jak je to možné, ale běžní kluci mě příliš nepřitahovali a pak, ani já nemohla v jejich očích konkurovat všem těm super štíhlým, vysokým, dlouhovlasým holkám…
Tehdy přišel Mirek
Situace se opakovala na konci čtvrťáku. Tehdy jsem se seznámila s úžasným klukem – Mirkem, který právě nastoupil do prváku. Byl sice mladší než já, ale pozorný, na módě si zakládající kluk, jen byl stejně jako Tadeáš gay. Věděla jsem to, ale protože jsem se znovu zamilovala, nedalo mi, abych alespoň nezkusila, zda by neměl zájem, zkusit vztah i s holkou… Prý by měl. A tak jsme se dali dohromady. Mirek jezdil skoro den co den po škole k nám domů a dobře jsme se bavili. Poslouchali jsme cédéčka, blbli, řešili naši školu, a protože mě bavilo vařit, vždy jsem k tomu ještě něco málo ukuchtila. Ty dny byly báječné. Jen jim scházelo ono tolik potřebné, intimní sblížení. Nechtěla jsem však tlačit na pilu, protože jsem věděla, na jak „tenkém ledě“ se pohybuji. Vyčkávala jsem. Mirka jsem si totiž chtěla zasloužit… Bohužel ten, kdo koho nakonec převezl, byl Mirek mne. Po nějaké době si totiž tajně nalezl partnera a já se z doslechu dozvěděla i to, že prý se mnou byl jen kvůli servisu, který jsem mu poskytovala, protože jinak by s holkou nechodil, natož prý takovou, která působí jako jeho matka! Takové zjištění mě přirozeně zabolelo. Ale, na druhou stranu jsem si byla vědoma, že těžko mohu po klucích, jako je Tadeáš nebo Mirek chtít, aby randili s holkou…
Nejspíš se stanu zakladatelkou nové orientace…
I když jsem si myslela, že randění s gayi provždy vzdám, mé srdce si, zdá se, vybralo nový typ orientace. Stala se ze mě heterosexuální žena, která se dovede zamilovat pouze do jemných typů gayů či bisexuálů. Jenže, jak z této nemožné situace ven? To byla otázka, která mě trápila i v dalším životě.
Po střední jsem nastoupila do prvního zaměstnání a situace se brzy zopakovala. Jarda, pohledný, citlivý mladý muž okouzlil mé srdce… Bohužel ale do mého života přišel se stejným účelem jako Mirek. Na rozdíl od Mirka byl ale upřímný a brzy mi své pocity sdělil. Nemohla jsem se ani na něj zlobit. Jenže… Roky plynou a já se už brzy přiblížím do věku, kdy začíná být na mateřskou roli pozdě. Nevím, kudy kam. Děti bych zoufale chtěla, ale nechci být matkou samoživitelkou. Děti otce potřebují a já bych ráda měla po svém boku chápavého empatického manžela. Nezbývá mi tedy nic jiného, než věřit, že bych se v dohledné době mohla sblížit alespoň s nějakým příjemným a tolerantním bisexuálem, který by toužil po rodině a spolehlivé, nikoliv „sexy“ manželce…
