Lidé rádi říkají, jak jsou tolerantní a chápající. Přesto míra jejich pokrytectví hraničí mnohdy s hrůzou. Pracuji jako úspěšná manažerka a šéfka několika desítek lidí. Muže k sobě tedy nepotřebuji pro peníze, nýbrž pro lásku. Mám štěstí. Jiří, můj přítel, je milý, ochotný, o něco mladší a zatraceně pohledný. Pro okolí má však jedinou vadu. Pracuje jako popelář.
Úspěšná žena
Od narození jsem něco jako „úspěšná žena“. Skoro samé jedničky ve škole, řada cen a medailí za výborné sportovní výkony, vyznamenání u maturity, výborné na vysoké. I navzdory tomu potomkem ctižádostivých rodičů nejsem. Právě naopak. Má máma se živila roky jako uklízečka veřejných prostor a táta byl podprůměrně ohodnocený kancelářský zaměstnanec. Nedostatek vlastních úspěchů si ale na svých potomcích nikdy nevybíjeli. Z bratra Josefa se stal, podle vlastního přání, profesionální řidič a já se rozhodla, zkusit po škole štěstí v byznysu. Napřed jako řadový zaměstnanec, později jako vyšší a vyšší síla, až jsem se jednoho dne stala manažerkou, řídící firmu s několika desítkami zaměstnanců sama. Rodiče byli pyšní. Obzvlášť na dceru „velkou šéfku“, ale zkrátka nepřišel ani Josef. Právě proto, že pocházím z obyčejných poměrů, domnívám se, že zdravému dialogu mezi, na první pohled si nerovnými lidmi, rozumím. Bohužel, někdy mám ale pocit, že jsem jediná.
Smůla na chlapy
Co se mužů týká, na ty jsem štěstí nikdy neměla. Buď mi nezbýval čas nějaké „balit“ anebo jsem narážela na samé „borce“, kteří si mě předcházeli jen kvůli pracovním výhodám. Konec podobným představám býval ve chvíli, kdy jsem každému striktně naznačila, že milostné pletky mezi kolegy neprovozuji. Když mi bylo k pětatřiceti, zvažovala jsem, jestli bych si neměla pořídit rodinu. Zdálo se mi, že je nejvyšší čas, ale vychovávat dítě, které vznikne omylem a ještě ani nevím s kým, protože jsem v té době byla single, se mi nelíbilo. Pak do mého života přišel Ivo. Vysoce postavený manažer, který se ke mně, podle okolí, hodil. Myslím, že nějak jsem ho milovala, ale pořád mi na něm cosi nesedělo. Tu jsem s ním zašla do restaurace, tu na golf, jednou jsme vyrazili i na dovolenou. Naštěstí se brzy podřekl sám, že po vztahu ani dětech netouží, protože se cítí být i v padesáti ještě nevybouřený. To mě nepřekvapilo. Obzvlášť, když jsem ho zanedlouho potkala na jedné společenské akci v těsném obležení dvou blonďatých a vnadných hostesek.
Láska z popelnice
Mezitím jsem postoupila na svou nejvyšší životní pozici a těšila se ze života. Z krásných šatů, z toho, že mohu kvalitně pracovat a být tím, kým být chci. Roky ubíhaly. Fakt, že jsem se rozhodla dítě ze života vynechat, mě netěšil, ale nešlo s tím nic dělat. Přesto mi po čtyřicítce začaly tikat biologické hodiny. Ne kvůli založení rodiny, ale proto, že mi už zoufale chyběl muž. Muž, kterého bych mohla milovat a který by miloval mé oříškové oči a ne penězi slušně nabitou kartu. Když už jsem šanci na jakýkoliv vztah vzdala, objevil se Jiří. Historka, jak jsme se seznámili, stojí dodnes za vyprávění.
Ten den jsem šla do firmy pěšky z města. Bylo krásné jarní počasí a tak jsem si koupila kávu v kelímku a těšila se z ranní procházky. Nač pořád jezdit autem? Protože jsem vyšla dřív, nemusela jsem nikam spěchat a káva se mi povedla dopít přesně ve chvíli, kdy jsem došla, (tak nějak ze zvyku), do garáží budovy. Rozhlédla jsem se po popelnicích, a do jedné z nich šla, prázdný kelímek, abych ho netahala zbytečně nahoru, vyhodit. Jenže, co čert nechtěl, při energickém pohybu mi z ruky do rozměrné popelnice omylem spadl i můj široký náramek z bílého zlata. Prostě se, mrcha, otevřel v tu nejnevhodnější dobu a žuchl dovnitř! Zaklela jsem nějaké, už nevím jaké, slovo a hned přemýšlela, který z mých kolegů tuto „super“ prácičku ve formě táhání náramku z popelnice, schytá. Nemusela jsem dlouho. V tu chvíli přijeli popeláři a ve mně hrklo. Na deseticentimetrových podpatcích jsem honem běžela k předku auta, abych je zastavila. Podařilo se. Z auta vylezl milý, pohledný muž, kolem třicítky. Když jsem mu detailně vysvětlovala, jak k události došlo, mávl rukou a ubezpečil mě, že to nic není a náramek rád vytáhne. Vytáhl. A aby překvapení nebylo málo, čerstvě vytažený náramek mi zabalil do čistého, složeného kapesníku, který pro ten účel šel vyndat z kabiny auta. Nevím proč, ale okouzlilo mě to. Pak přišel onen rozhodující pohled do očí. „Děkuji vám, pane…?“ „Jiří, madam.“ Představil se a mne zalil mix zvláštních pocitů…
Pod záminkou, že bych mu chtěla oficiálně poděkovat, alespoň nějakým malým dárkem s logem firmy, se mi nakonec podařilo ukořistit nejen kontakt, ale za pár dní jsem ho dostala i do prostor své kanceláře. Přišel v obleku a velmi mu to slušelo. Na úlek, když se dozvěděl, že zachránil šperk nejvýše postavené ženě firmy, vzpomínáme s humorem dodnes.
Posměch mi nevadí
Přesto, i když už věděl, kdo jsem, neusiloval. Troufl si akorát, pozvat mě na kávu „pořádnou“ nikoliv na tu přenosnou v kelímku. Souhlasila jsem radostně. Když jsme se poprvé sešli ve městě, bylo mi, jako kdybych prožívala školní lásku. Romantika tryskala až za brány mysli… Přesto mi i tam sdělil, že se mu sice líbím, ale protože se k sobě absolutně nehodíme, nikdy by si netroufl, nabízet mi drze víc. První krok tím zůstal na mně, protože mě jeho skromnost přímo přitahovala. Nevadilo mi, že je skoro o deset let mladší, ani to, že je povoláním popelář. No a? Každý máme nějakou práci. Tehdy náš vztah začal. Jediné, s čím nikdo nepočítal, byly zlé komentáře okolí. Že spolu máme víc, než jen osudnou náhodu, věděla brzy celá firma a já se potají musela dozvídat stále nové klepy o tom, jaký je trapas, když si movitá manažerka vydržuje popeláře. Prý, kdyby šlo o nějakého modela nebo umělce, dalo by se uvažovat, ale popelář?! Do očí se mi každý stavěl s falešným úsměvem. Jak se ale zavřely dveře, jely pomluvy naplno. Přesto jsem si z podobných hlášek nic nedělala.
Čtěte také: Dan (36): Přítelkyně je slavná. Zprvu mě to vzrušovalo, dnes její slávu nesnáším.
Nepříjemným mi byl jen názor bratra Josefa, od kterého bych kritiku nikdy nečekala. Když mi i on zopakoval, že se k sobě nehodíme, protože mě Jiří jen využívá, dost mě to naštvalo. I kdyby to tak bylo, myslím, že do mého soukromého života není nikomu nic. Nespočetněkrát raději budu po boku čestného a poctivě zaměstnaného popeláře, než nějakého zlatokopa. S Jiřím jsme spolu už nějaký ten „pátek“ a jediný, kdo se v našem případu zatím mýlil, je okolí. Vztah nám klape a já jsem ráda, že mám muže, kterého mohu milovat a nemusím se obávat, že mi při první možné příležitosti, uteče do náruče nějaké prsaté hostesky či internetové hvězdičky…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
