Můj „problém“ je trochu atypický. Možná, že v něm nejsem sama, možná ano. Je mi přes třicet a nedávno se nám narodil syn Matěj. Těhotenství bylo v rámci možností „pohodové“, za což vděčím především nejlepší kamarádce. Jana pro mne dělala (nejen) v měsících těhotenství mnoho. Dalo by se říci, že víc, než můj muž, kterého zaměstnává od rána do večera práce. Pak ale přišel zlom. Jednoho dne jsem potřebovala nakojit malého a Jana mě při tom zaskočila otázkou, kvůli které jsem s ní bezmyšlenkovitě přerušila další přátelství i kontakt. Jenže dnes všeho lituji.
Kamarádka do nepohody
S Janou nás pojilo letité kamarádství. Už jako holky jsme bydlely v jednom paneláku a umístění oken našich pokojíčků využívaly naplno. Byty rodičů se nalézaly v patře nad sebou, takže naši fantazii v jednom kuse zaměstnávalo buď vyrábění improvizovaných „komunikačních aparátů“ nebo posílání tajných psaníček na provázku přes okno. Byla to krásná léta a naše největší starost tehdy byla, domluvit se skrze tajné vzkazy, jak z rodičů zase na Vánoce „dostat“ nové hračky. Já sbírala panenky, Jana měla v oblibě dinosaury. Společně jsme chodily i do jedné třídy. Těšilo nás, že můžeme jít bok po boku do školy, na oběd i domů, nejčastěji pak jedna k druhé na návštěvu. Jednoduše, stále spolu.
Čas rozdílů
Roky běžely a brzy jsme slavily jedenácté, třinácté i patnácté narozeniny. Společné přání představovalo stejné gymnázium, jenže ideál nevyšel. Po několika pohovorech byla nakonec každá z nás přijata úplně jinam, a na přátelství zbýval omezený čas. Tajná okenní psaníčka ovšem pokračovala stejně tak, jako návštěvy. Jen přicházel čas určitých rozdílů. Mne už na konci gymplu zajímali kluci, zatímco Jana se věnovala buď studiu, anebo dinosaurům, jejichž sbírka mezi tím u ní v pokojíku rostla do velkých rozměrů. Protože jsme ale měly podobné zaměření, stávalo se brzy pravidlem, že všechny úkoly, které byly „nad mé síly“, dělala místo mé maličkosti Jana, zatímco já vesele randila. Naši se kolikrát pozastavili nad tím, proč je Jana tak „hloupá“, že něco podobného podstupuje, jenže mně to bylo lhostejné. Nabídla se? Fajn. Chvíli jsem randila se Šimonem, chvíli s Karlem, jindy s Honzou a díky Janě vedle toho zvládala s přehledem i přípravy na maturitu. Co víc si přát?
Mělo mi to dojít
Janinu vstřícnost jsem považovala za samozřejmou. Jenže když jsem později, už na vysoké, utrousila před spolužačkami, že mi dodnes některé z úkolů pomáhá dělat kamarádka z dětství, kroutily nechápavě hlavami. „Ta tě teda musí mít hodně ráda.“ Pronesla Daniela a Zuzana dodala: „Takové štěstí.“ Hrdě jsem pohodila hlavou. „Vždyť ano. Já ji mám také ráda.“
S Janou jsme se přátelily i během vysoké. Občas jsme zašly do kina, jindy do kavárny, i když naše společné plány bortilo stále častěji mé, mírně nezřízené randění. To Jana vztahy, jak sama řekla, „nevynalezla“. I po dvacítce byla pannou a ještě k tomu ráda veřejně vtipkovala, že by rande s klukem nezvládla, protože by dostávala permanentně záchvat smíchu. Co tím přesně myslela, nevím. Byť dnes už možná tuším.
Pavel a Matěj
Uběhly další roky, v nichž jsem se seznámila s manželem Pavlem a na svět přivedla malého syna Matěje. Po promoci se odstěhovala z rodného paneláku a založila vlastní život. Jana, která zůstala i v pětadvaceti věrná jednomu pokojíku s dinosaury, můj odchod do světa sice obrečela, ale pak přísahala, že mi s malým kdykoliv to půjde, pomůže. Stalo se. Jana se projevila, obzvlášť během mého těhotenství, jako prvotřídní asistentka. Běhala po nákupech, pomáhala mi vařit, uklízela, pro malého nakoupila pár skromných dárků. Jediné, o čem občas negativně promluvila, byl můj muž. Jízlivě o něm říkala, že je nemehlo a chlap, který umí dítě jen vyrobit a nikoliv se o něj postarat. Ta slova sice zamrzela, ale během vteřiny byla emoce z nich plynoucí pryč. Vždyť bez Jany, která vše dělala nezištně, bych se neobešla. Pomáhala, seč jí síly stačily a dokonce mě autem vezla i do nemocnice, když se blížil porod, zatímco Pavel dlel zahrabaný někde v práci.
Malý Matěj přišel na svět, a prvního, koho z nových tváří viděl, byla zase Jana, protože Pavel se do nemocnice hned tak nedostal. „Mam pocit, že i Matěje máme společného.“ Řekla jsem Janě pár dní po porodu, v jakési emocionální nerovnováze. Ona mi políbila čelo a přála si, abych odpočívala, že prý všechno zařídí. Skutečně. Věnovala se mi nadále, a vypadla z koloběhu jen, když měla na druhé studované škole zkoušky. Dny plynuly. A pak přišel šok…
Šok, stud a zmatek
Ten den si budu pamatovat nejspíš do smrti. Jana slavila úspěšné ukončení dalšího ročníku, a jako vždy, navštívila i naši domácnost. Pavel býval už skoro od rána do rána v práci, takže mi její společnost dělala radost. Připravila jsem pro nás malé pohoštění, zatímco Jana si hrála se synkem. Malá idylka. Jenže pak začal být hladový i Matěj. Položila jsem tác se sušenkami a kávou na stůl a připravila kojení. Jana vše zálibně sledovala, až se nakonec neudržela a pronesla, že ji prý vždy zajímalo, jakou chuť má mateřské mléko. Otázku jsem přecházela až do chvíle, než se mě Jana ohleduplně zeptala znovu, tentokráte už, jestli by třeba nemohla i ona ochutnat. „Cože?“ Následovala rozhořčená reakce, přičemž scénář poté, snad ani detailně popisovat nebudu. Dost jsme se pohádaly a já jí v afektu řekla, že končím jakékoliv další přátelství, protože s ženskou, která mi neřekla pravdu, se zahazovat nehodlám…
Jana odešla za ostrého Matějova breku, a už nikdy se neozvala. Chybí mi. Matěj postupně vyrůstal a situace s Pavlem dospěla mezitím až k úvahám o rozvodu. Přiznal totiž, že mě nikdy nemiloval, a svatba byla jen kvůli dítěti. Tak to je. Zato Jana mě milovala od samého začátku. Proto všechny ty úkoly, proto všechno okolo Matěje… A já situaci maximálně zvorala. Nejhorší ale je, že stud a zmatek mi nedovolují, pokusit se s Jančou o smír. Vůbec nevím, co bych jí řekla, a hlavně, jaký bychom měly k sobě zaujmout vztah…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
