Moje nemoc přišla nečekaně a já na ni nebyla připravená. Nejprve jsem přišla o spodní část vlasů, ale za čas jsem byla holohlavá úplně. Moje sebevědomí velmi utrpělo. Mé kamarádky mi sice říkaly, že mi to sluší i bez vlasů a jsem krásná, ale já si nedovedla představit, že bych si našla přítele a musela mu to říct.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Moje vlasy mi záviděla nejedna holka, já si jich však nevážila
Vždy jsem nosila krásné dlouhé blond vlasy. Nejedna holka mi je záviděla. Ale mě tak pěkné nepřipadaly, protože byly kudrnaté a byla s nimi neskutečná práce, než jsem je upravila do požadovaného stavu. Sama jsem záviděla holkám, které měly vlasy krásně rovné. Stačilo, když si je umyly, vyfoukaly a mohly okamžitě jít do města. No prostě každá holka má něco, co se jí samotné na sobě nelíbí.
Partnery jsem často střídala, protože jsem se nechtěla vázat
Přestože jsem své vlasy z jedné strany neměla ráda, věděla jsem, že se mužům líbí a taky mi to dávali patřičně najevo a o nápadníky jsem nemněla nouzi. Proto jsem každou chvíli s někým chodila, ale vždy jen tak nezávazně. Pořád jsem nenarazila na toho pravého, který by uchvátil mé srdce. Taky nebyl důvod, byla jsem mladá a chtěla jsem si život užívat. V pětadvaceti jsem však onemocněla zvláštní nemocí.
Začalo to poměrně nenápadně
Jednoho dne jsem si chtěla jako obvykle vyčesat vlasy do drdolu a vyrazit do města, ale z ničeho nic kamarádka, která na mě čekala, se zarazila a přistoupila ke mně blíž. Otočila mě zády k sobě a jen udiveně koukala. Ze spodu hlavy jsem měla místo vlasů několik holých míst. Pamatuji si, že mě to hrozně vyděsilo, ale neuvědomovala jsem si, že bych někde po bytě našla větší chuchvalec mých vlasů.
Moje nemoc mě připravila o vlasy
Od té doby jsem to pozorovala a doufala, že ty místa zarůstají, jenže opak byl pravdou. Lysiny se zvětšovaly a já vyrazila k doktorovi. Nějakou dobu to trvalo, než doktor stanovil verdikt. Dostala jsem alopecii. Nemoc, kdy nevypadávají jen vlasy, ale celkově ochlupení těla. Řekl mi, že zná případy, kdy se z toho žena vyléčila, ale bývá to jen ojedinělé. Průběh dokáže jen zpomalit. A tak jsem doufala, že se moje nemoc nebude dál šířit.
Velmi mě ztráta vlasů trápila
Jenže šířila a o rok později jsem měla tak málo vlasů, že jsem zbytek, co mi ještě zůstal, oholila a koupila si paruku, jaká alespoň vzdáleně připomínala mou předchozí hřívu. Byl to nejhorší rok mého života. Proplakala jsem řadu nocí a doufala v zázrak, jenž se nestal. Neměla jsem ani přítele, kterému bych se vyplakala na rameno a moje nemoc by mu nevadila. A hlavně jsem si nedokázala představit, že bych si našla novou známost a ukázala se mu bez vlasů.
Kamarádky chtěly, ať jdu na rande
Utápěla jsem se v depresích a v sebelítosti. Jen mé kamarádky mě držely nad vodou. Občas se jim povedlo dostat mě z domu. Byl fakt, že moje paruka byla tak dobře udělaná, že kdo to nevěděl, vůbec to nepoznal, ale stejně jsem se necítila dobře. Jednoho večera jsem se seznámila s celkem pěkným klukem a ten mě pozval na rande. Nejprve jsem ho s díky odmítla, ale potom mě kamarádky přesvědčily, ať to zkusím.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Týna a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Polibek mě vyděsil a utekla jsem domů
Na rande jsem šla naprosto vynervovaná. Paruku jsem kontrolovala minimálně stokrát, abych se ujistila, že mi sedí přesně tak, jak má. S Vojtou jsme si ten večer však náramně užili. Po dlouhé době jsem zapomněla na své trápení a opravdu skvěle se bavila. V noci mě doprovodil k mému bytu a něžně mě políbil. V ten moment, jako bych se dostala zpátky do reality. Hlavou mi problesklo jen to, aby se nedotkl mých umělých vlasů a já rychle utekla.
Raději jsem to ukončila, než abych se přiznala, že nemám vlasy
Tak jsem zpanikařila, že jsem ho bez jediného slova zablokovala na všech sociálních sítích i v mobilu a na několik dnů se zavřela doma. Bylo mi s ním velmi krásně a nějak podvědomě jsem tušila, že on by mohl být ten pravý, ale moje nemoc mi nedovolila v našem vztahu pokračovat. Moc jsem chtěla, ale nešlo to. A nepohnuly se mnou ani moje kamarádky, které mi říkaly, jak jsem krásná i bez vlasů a pokud je to normální chlap, příjme to taky.
Možná byl Vojta normální chlap, ale já mám strach z odmítnutí a výsměchu, který bych stále ještě nepřekousla a bojím se, že se to nikdy nestane.
