Sama jsem ještě dítě, ale přesto mám v pěstounské péči mladšího bratra, protože má matka je alkoholička a drogově závislá žena, která se neumí postarat ani sama o sebe.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Matka se o mě nikdy moc nestarala, a já ve svých třinácti letech skončila v dětském domově, kde mi bylo podstatně lépe. Hned po mém odchodu se jí narodilo druhé dítě a dost nechápu, že jí malého Ondru okamžitě nezvala sociálka. Všichni věděli, že je závislá na pervitinu a alkoholu. Nakonec stejně skončil v mé péči hned, jak mi bylo osmnáct.
Moje dětství rozhodně nebylo jak z pohádky
Na své dětství nerada vzpomínám, nebo alespoň na tu část, kdy jsem žila se svou matkou. Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo byl můj otec, a to z toho důvodu, že ani matka to netušila. V té době se prodávala na ulici a absolutně neřešila, jestli muži, se kterými spí, mají kondom, nebo ne. Popravdě sama se divím, že jsem to s ní přežila a jsem poměrně normální, i když každý člověk má nějakou úchylku.
U nás doma věčně nebylo jídlo
Z této části dětství si pamatuju nejvíce, že mi byla stabilně zima, neměla jsem pořádné boty a často mě trápil hlad. U nás doma probíhala jedna alkoholová párty za druhou a po čase jsem máminy přítele jednoslovně nazývala „strejdo“, protože jsem se bála, že popletu jejich jména. Stále se prodávala, aby měla na své dávky pervitinu. Žila jsem na pokraji společnosti, i když v té době mi tohle vůbec nedocházelo a myslela jsem si, že to je normální.
Dětský domov mi dal rozhodně víc do života, než matka
Až jednoho dne přišly paní ze sociálky a odvedly mě pryč. Nemůžu tvrdit, že by mi to nějak vadilo. Vlastně jsem byla ráda. Najednou jsem měla kvalitní postel, plno oblečení a dobře jsem se najedla. Sice tam bylo hodně dětí, ale já byla zvyklá na to, že jsem pořád s někým. I u nás doma byl pořád někdo cizí. Až tam jsem poznala, že život může vypadat úplně jinak – a svou šanci jsem chytla a už nepustila. Začala jsem se dobře učit a našla si spoustu kamarádů.
V normálním životě jsem se uchytila hned od začátku bez problémů
Dokonce se mi povedlo střední školu zakončit s vyznamenáním. Hned poté jsem nastoupila do zaměstnání a byl čas opustit dětský domov. Sociální pracovnice mi pomohly najít byt. Celkově dohlížely na start v mém novém životě. Po pár dnech, kdy jsem se pomalu zabydlovala, jsem se rozhodla navštívit matku. Ne tak kvůli ní, ale chtěla jsem poznat svého malého bratra, o kterém jsem jen slyšela, ale nikdy ho neviděla.
Návštěva u matky byla nesnesitelná, bratra mi bylo hrozně líto
Matčin byt vypadal ještě zuboženěji, než jak jsem si ho pamatovala. Všude byla špína a smrad. Ona zestárla snad o dvacet let. Můj malý brácha byl roztomilý, ale šlo vidět, že je zakřiknutý a velmi zanedbaný. Nechodil ani do školky a neuměl pořádně mluvit. Jen se pořád krčil v koutě, jako by čekal, že se stane něco zlého. Bylo mi z toho na zvracení. Jak ho mohla nechat žít v něčem takovém. Ten den jsem se rozhodla, že mu pomůžu se odsud dostat.
Požádala jsem sociální pracovnice o pomoc
Druhý den jsem šla na sociálku a nahlásila celou situaci u matky. Abych měla důkaz, tajně jsem tam nafotila několik fotek. Sociální pracovnice začaly šetření téměř okamžitě. Už dávno věděly o mé matce a byla pod jejich dohledem, ale vždy jí to tak nějak prošlo, aby jí ho nezabavili. Tentokrát to bylo jiné a malého hned druhý den pracovnice odvážely pryč od ní. Z doslechu vím, že se ani moc nebránila.
Chtěla jsem si ho vzít k sobě
Přesto jsem se rozhodla, že malého bratra nenechám umístit do dětského domova a poskytnu mu milující domov. Bylo mi sice teprve osmnáct let, ale podle českého práva jsem už byla plnoletá a mohla požádat o pěstounskou péči. Měla jsem stabilní, poměrně dobře placenou práci, a protože jsme byli sourozenci, věděla jsem, že na něho mám právo. Šlo to poměrně rychle a za pár dnů už byl u mě.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Sofie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Jeho dětský pokoj jsme zařídili společně
Byla jsem pro něj prakticky cizí osoba, ale přijal mě dobře. Ze začátku se sice trochu bál, ale když viděl, že mu nic neudělám, začal se uvolňovat. Chtěla jsem mu udělat radost, a tak jsem se zařízením dětského pokoje počkala až na něho a nechala ho vybrat si povlečení, lampičku k posteli a spoustu drobností, které k životu u mě potřeboval. Nikdy jsem neviděla větší radost, než jakou měl v očích on. Byl vděčný opravdu za všechno.
Nepřehlédněte: Eva (34): Moje dcera má dvě maminky a dva tatínky. Bojíme se posměšků, ale dítě jsme si přáli. Je to sobecké?
Matka věděla, že je její druhé dítě u mě, ale doteď ho ještě nebyla ani jednou navštívit. Možná je to tak dobře. Snad zapomene na to, co si tam určitě musel prožít, stejně jako já. Nám dvěma je teď společně dobře.
