Fakt, který jsem nedávno zjistila, potvrzuje v podstatě platnost starého přísloví: „Vrána k vráně sedá.“ Rčení, které čas od času zaslechne leckdo z nás, mě přitom vždycky rozčilovalo. Považuji se za dobrosrdečnou, a to, že jsem například na základce pomohla spolužákovi opsat písemku, ze mne přece ještě nedělá stejného „neználka“, jakým je on. „No ne?“ Myslela jsem si. Dnes už ale vím, že ono rčení funguje trošku jinak. K hlubšímu zamyšlení mě přitom přivedla neskutečná příhoda s parfémem, která mi dokázala, že stejné (podobné) lidi, zkrátka přitahují stejné (podobné) věci…
Přísloví „o vránách“ a jídlo za oknem
Jmenuji se Romana, a abych lépe vystihla vlastní nitro, musím sdělit, že trpím drobnou poruchou tzv. autistického spektra. V praxi to znamená, že některé věci beru tak trochu doslovněji. Podobná potíž může být i humorná, ale někdy dovede člověka přivést do pořádné šlamastiky. Například, když jsme měli na základce v pracovních činnostech vaření, a naše vyučující mě zaúkolovala, abych dala hotový pokrm „za okno“. Myslela tím na široký okenní parapet v místnosti. Jenže já slovní spojení nepochopila a jednala. Naneštěstí tak, že jsem talíř s pokrmem vystrčila z okna ven, tedy, postavila jej na parapet, ale venkovní. Ruch, který posléze nastal, když se jídlo hledalo, bych snad nikomu nepřála. Zatímco spolužáci mohli upadnout smíchy, o vyučující se pokoušely mrákoty a přemýšlela, zda mě má vynadat anebo napsat do žákovské, za hloupé vtípky, poznámku.
Podobně, jako s pokrmem, jsem to měla i s řadou rčení. Třeba pořekadlo, že „vrána k vráně sedá“, mi vadilo. Nerozuměla jsem mu a domnívala se, že dle něj by spolu museli kamarádit jen dva stejně vysocí hoši nebo dvě blond dívky atd. Zamrzelo mě také, když toto rčení vypustila z úst naše matikářka, která mě kdysi přistihla, jak nechávám opsat spolužákovi, jemuž matika nešla, test. To už jsem se zlobila, protože mezi námi byl přece obrovský rozdíl. Minimálně v té matice. Nechápala jsem, že ona svými slovy poukazovala spíše na fakt, že v dalším předmětu, který nás učila (zeměpise), nechal v minulosti zase on opsat test mne. Nespojovaly nás tedy znalosti ani vzhled, nýbrž soucit s druhým…
Úřednice a historie
Nicméně, i přes všechny „nástrahy“ jazyka, jsem vystudovala a po absolutoria bakalářského programu na vysoké, nastoupila místo úřednice. Povolání je to nezajímavé, jenže má, na rozdíl od jiných profesí, solidní základ. Protože mě ale každodenní probírání se lejstry nudilo, zahájila jsem ve volném čase koníčka. Samostudium dějin hudby. Hudba mě totiž vždy fascinovala a jako dítě jsem dokonce snila, že bych mohla být klavíristkou. Bohužel naši, kterým umění moc neříkalo, mě vždy jen odrazovali, protože klavír by prý doma nebylo kam dát a talent že prý stejně žádný nemám. Takže mi raději „vypočítali“ dráhu „úřednice“, kterou vykonávám. Přesto jsem na hudbu nikdy nezapomněla a zajímala se. Občas mě něco zaujalo víc, jindy méně. Avšak, poměrně velký šok nastal někdy před osmi lety, kdy jsem v encyklopedii, v knihovně, náhodně objevila jméno jedné, takřka zapomenuté, meziválečné zpěvačky. Znáte ono kouzlo meziválečných zpěvaček v barech anebo na menších scénách? Tak přesně něco podobného ztělesňovala, a já se o ní chtěla dozvědět víc. Bohužel, nikde nic a internet její jméno ohodnotil stejně, jako encyklopedie a pár dalších knih, protože, webové heslo bylo samozřejmě dle této literatury zpracováno. Myslím, že „krásně“ jsem mohla téma nechat být. Jenže mě cosi zaujalo. Spoutalo, magnetizovalo. Dokonce takovou silou, že jsem se jednoho dne rozhodla, vzít si z práce na pár dní dovolenou a vydat se, místo k moři, za informacemi do několika z městských archivů. Povedlo se. S přibývající aktivitou jsem se pak dozvídala různé zajímavosti. Přičemž, čím více jsem věděla, tím více jsem cítila, že jde o osobu, mému já podobnou, osobu, která mě zkrátka zajímat musí…
Učitelka a její následovnice
Po nějaké době jsem spatřila i její fotografii a doslova ztratila dech. Vypadala jako má babička a stejně, jako já, si prý kdysi přála, (jak psala známému v dopise), být klavíristkou. Nakonec z toho vzešla „jen zpěvačka“. Neuvěřitelné. Její korespondenci jsem prošla pečlivě. Fascinovalo mě totiž, kolik dalších věcí by nás spojovalo. Čas od té doby běžel, a já pak dodatečně objevila i jednu z jejích následovnic (žaček). Rovněž zapomenutou, ale velmi zajímavou zpěvačku a hudebnici. Přesto, víc než tvorba, mě nakonec u obou zajímaly jejich soukromé životy – názory, které si byly v ledasčems podobné, a já je nakonec v mnohém sdílela také.
Že chodím o dovolené po archivech, moc lidí nechápalo. Zejména ne kolegyně v práci. Ťukaly si na čelo. „Bych si raději koupila nové šaty v obchoďáku, když už nejezdíš na hory nebo k moři.“ Švihla mě slovně jedna z nich. Pocit „zoufalce“ v kolektivu, příjemný nebyl. A tak, snad z trucu, jsem se do obchodního centra jednoho dne s myšlenkou, že si opravdu udělám nějakou holčičí radost, vydala. V plánu byly nové šaty. Jenže mě zarazila parfumerie.
Parfém, který propojil čas
Do parfumerie jsem chodívala ráda, obzvlášť na střední s kamarádkou, která byla do vůní „blázen“. Sem tam mě něco zaujalo, ale nikdy jsem výběr cenově nepřeháněla. Až tenkrát. Vstoupila jsem do místnosti s mramorovou podlahou a rozhlédla se. Samý flakonek. Pár jsem jich tudíž zkusila, pár přešla, až mě zaujal jeden zvláštní, temně modrý. Místní prodavačka se v tom ke mně přihrnula a začala vyprávět jakýsi příběh o 30. letech minulého století, kdy byla vůně vytvořena. Významně jsem kývala hlavou. Znělo to zajímavě. Ovšem ke koupi mě nakonec nepřimělo ani tak vyprávění, jako zvláštní, magneticky přitahující, až hypnotizující vůně, od které rázem nebylo možné, odtrhnout se. Tak se z „holčičí radosti“, kterou měly být šaty, stal parfém. „Holky v práci budou koukat.“ Pomyslela jsem si a vůni pak čas od času používala.
Šok přišel o rok později, kdy jsem na jedné z dalších „dovolenkových“ výprav do archivu, našla starý dopis, adresovaný mou oblíbenou zpěvačkou její žačce. Psáno zde bylo o ledasčem, ovšem, jako světlo reflektoru zde vysvitl název jisté značky parfému, který měly v oblibě obě. Parfému, který v minimální změně existuje dodnes. Ustrnula jsem, a ihned po cestě domů zjišťovala, zda může být můj nový parfém skutečně tím, který používaly i ony. Rozuzlení už ale moc práce nedalo. Odpověď byla kladná. Přesto fakt, že jsem se dokázala přes stovky moderních druhů parfémů současnosti, trefit zrovna do tohoto jediného, mě zarazil. Náhoda? Určitě ano. Ale ředevším událost, která mi, jako „bonus“, přiblížila i pravý význam přísloví o „vránách“. Tedy, že podobní lidé mají podobný vkus. Podobní lidé mají podobné názory a možná používají i podobné, anebo rovnou stejné, parfémy…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
