Jmenuji se Renata a je mi 50 let. Se svým stále ještě manželem žiji již od svých devatenácti let, a musím se přiznat, že za tu dobu jsem kromě narození naší dcery nezažila nic, co by mi vykouzlilo úsměv na tváři.
Šťastná už jsem skutečně nebyla léta. Od té doby, co se dcera odstěhovala, u nás doma nastala ale ta největší muka, která jsem kdy zažila. Muž mě bil a psychicky týral vždycky, jeho útoky se však stupňovaly a mě to dohnalo až k myšlenkám na jeho vraždu. Tu jsem sice nedokonala, ale to jen díky naší dceři, která mě zastavila. Náš vztah je teď úplně jiný, já se stydím a dcera se mnou skoro nemluví.
Co slovo, to facka
Můj muž byl vždycky zlý a neskutečně negativní člověk. Je to cholerik a výbušný člověk, který nejde pro ránu daleko. Svou frustraci z čehokoliv si ale vždycky nejraději vybíjel na mě. Tloukl mě hlava nehlava i v době, kdy jsem byla těhotná, dostávala jsem facky téměř denně, až jsem si na takový život vlastně zvykla.
Ani nevím, proč jsem od něj dávno neodešla, nemohla jsem najít v sobě tu sílu nebo už jsem si opravdu vypěstovala takový zvyk, že mi už to bylo všechno jedno. Naštěstí mě nikdy netloukl před dcerou, takže ona o tom všem neměla dlouho vůbec ponětí. Za to jsem ale moc vděčná, dětství měla krásné, i když byl její otec šílenec a násilník.
Až v dospívání si ale i naše dcera začala všímat otcova chování, ovšem to já jsem ho už jen omlouvala a ji uklidňovala, ať si z toho nic nedělá. Ona je hodně ambiciózní a chytrá mladá dívka, nechtěla jsem ji nijak zatěžovat, navíc si myslím, že jsou věci, o kterých děti vědět nemusí, i když jsou již dospělé.
Táňa (30): Dala svého partnera pod zámek, ale domácí vězení se skvěle vyplatilo. Jim oběma.
Mami, ty ho chceš otrávit?
Od doby, co se naše dcera ale odstěhovala pryč z domova a odešla na studie, se to u nás doma začalo mnohem více stupňovat. Několikrát jsem skončila se zlomenou nohou nebo rukou, často jsem měla takové podlitiny, že jsem nemohla vyjít ani na krok z domu. Poté, co jsem upadla na hlavu tak, že mě z bezvědomí musela křísit až sousedka, jsem se uvnitř sebe rozhodla, že musím tuhle situaci konečně řešit. Jenže odejít jsem nedokázala, ne takhle a bez pomsty. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale skutečně jsem začala spřádat plány, jak bych mohla svého manžela zabít.
Našla jsem si v knihovně starou knížkou o bylinkách a vyhledala si, které jsou hodně jedovaté. Plán byl jasný, bylinky mu vyvařit a přimíchat do pití. Upřímně jsem vůbec nedomyslela, co bude následovat poté, věděla jsem, že na mě asi přijdou, bylo mi to všechno úplně jedno. Moje dcera je ale opravdu hodně chytrá holka a od sousedky se naneštěstí dozvěděla, co se u nás naposledy dělo. Když mě pak náhodou přistihla, jak míchám jedovaté bylinky a vařím z nich doma odvar, došlo jí, na co to asi tak mohu mít.
Čtěte také: Jarka (42): Můžu opustit po letech manžela, i když je těžce nemocný?
Úplně na rovinu se mě zeptala, zda se chystám otce zabít, a já jí odpověděla s roztřepaným hlasem, že ano. Pak jsem se složila. Moc mě mrzí, že tohle dcera viděla, že to ví, a nejvíc mě trápí, že se mnou teď ani skoro nemluví. Já se za sebe zase hrozně stydím, nechám se takto tlouct a nezmůžu se na víc než na pokus o vraždu.
PhDr. Tomáš Novák radí
Před časem jsem hovořil s paní, jež ve velmi podobné situaci váš úmysl realizovala. Byla odsouzena – a na pobyt ve vězení vzpomínala překvapivě. Říkala: „Ve srovnání s tím, co jsem léta prožívala s manželem, jsem se tam cítila málem jako na rekreaci. Peklo se ale otevíralo každou noc.“ Měla děsivé sny, probouzela se s hroznými výčitkami svědomí. Nepomáhaly léky, rozhovor s psycholožkou, ani modlitby.
Po propuštění – za vzorné chování zhruba v polovině trestu – se její život rychle stabilizoval. Rodina ji nezavrhla. Našla dobrou práci i slušný byt. Noční můry ovšem pokračovaly. Svůj čin tak prožívala znovu a znovu. Mluvila o tom, že se mstí sama sobě. V depresi uvažovala o sebevraždě. Komentovala to: „Jiný způsob, jak umlčet zlé svědomí, prostě neznám.“ Podobnost mezi jejími prožitky a tím, co by v případě realizace podobného činu čekalo vás, je značná.
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Těmi si nepomohou. Řešení vašeho trápení vidím v překonání naučené bezmocnosti směrem k patřičné aktivitě. Tou není travičství, ale odchod od tyrana. V každé manželské poradně nebo na kterémkoliv odboru sociálních věcí příslušného úřadu vám sdělí kontakt na různé neziskové organizace, které vám pomohou.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
