Když si mnoho lidí středního věku vzpomene na své dětství, pamatují si, jak se po dlouhých horkých letních večerech potulovali po ulicích s kamarády. Tenkrát rodiče děti prostě ráno „vyhodili“ ze dveří a přikázali, aby se dítka vrátila na večeři. Často měly větší děti na starosti mladší sourozence, hrály si až na hranici pořádného průšvihu, dostaly se do problémů, ale do konce základní školy se mohly pochlubit pořádnou sbírkou triumfů, jizev a vzpomínek na celý život.
Vzpomínky mohou být pouhou nostalgií. Nebo ne? Jedna věc je jistá – úroveň zapojení se rodičů a dohled nad dětmi v 70. letech nebyl ani desetinou toho, co se od rodičů očekává dnes. V roce 2014 byla dokonce zatčena žena, která umožnila své devítileté dceři hrát si v parku, zatímco ona pracovala.
Jaký je dopad dnešního rodičovství?
Jaký dopad na děti má rostoucí úroveň zapojení se rodičů? Vnitřní hra je v současné době normou. Některé děti v životě neviděly domácí zvířata (jako je králík, ovce či prase) a bojí se jich. A některé nikdy nevlezly do kaluže. Vzdálenost, na kterou si děti mohou hrát od domova, se od roku 1970 zmenšila o 90 %.
Jde jen o bezpečí dítěte?
Rodičovství se nezměnilo pouze z hlediska toho, co je považováno za bezpečné pro děti. Rodiče se nyní více obávají dopadu svého rodičovství, cítí se pod tlakem a snaží se dětem poskytnout množství stimulačních aktivit způsobem, který by se kdysi zdál absurdní.
Styly rodičovství: „vrtulník“ a „sekačka na trávu“
Rodiče „vrtulníci“ vždy zůstávají v blízkosti svých dětí, připraveni vrhnout se do hry, nasměrovat a pomáhat nebo chránit (obvykle dříve, než je to potřeba). Rodiče typu „sekačka na trávu“ jsou vždy o krok napřed před svými dětmi, vyhlazují jim cestu a musí si být jistí, že děti nic neomezuje. Mezi běžné taktiky obou stylů patří výrazné zasahování do života dětí.
Je to prospěšné?
Pomáhá však takové rodičovství z dlouhodobého hlediska? Jistěže ne. Děti prožívají své dětství bez jakéhokoli stresu. Ale co se stane, když se děti dostanou do obtížných situací, které se nikdy nenaučily zvládat? Existuje důležitá hranice mezi podporou dětí a jejich zavíráním do zlaté klece. Pro jejich rozvoj je nezbytné poskytnout určitou míru svobody, aby děti mohly podstupovat příslušná rizika prostřednictvím hry s kamarády a hry ve venkovním prostředí.
Rizika nejsou velká!
Takzvaně riziková hra určitě neznamená uvedení dětí do vážného nebezpečí. Naopak jim umožňuje být dětmi. Dobrým příkladem je například lezení, skákání z výšek či věšení se vzhůru nohama. Riziková hra umožňuje dětem testovat limity a řešit problémy. Ale co když se rodiče obávají nebezpečí únosu? Nebyly náhodou uneseny děti, které měly povoleno hrát si venku bez dozoru?
Nevěřte všemu!
Přestože titulky bulvárních magazínů po celém světě naznačují opak, riziko únosu dětí se nezvýšilo z přibližně 0,0005 % nebezpečí už od 70. let 20. století. Navíc je mnohem pravděpodobnější, že dítě unese někdo, koho zná (dokonce i rodič), než obávaný cizinec, který číhá na děti v parku. Eliminace rizika není totéž, co neustálé zasahování do života dítěte a snaha jej nasměrovat „správným“ směrem. Možná jsme na to zapomněli, ale je také normální – a prospěšné – když se dítě nudí.
Nuda i hra
Nuda zvyšuje kreativitu a umění řešit problémy. V době, kdy si děti hrají samy, čelí výzvám, a naučí se tak zvládat obtížné situace. Styl výchovy typu „vrtulník“ vede k pozdějším depresím a úzkostem spojených s reálným životem. A ti, kdo jsou zvyklí spoléhat na rodiče, kteří vždy „umetou cestu“, vykazují v pozdějším věku rysy narcismu a nárokování si výhod.
Úzkost není dobrá, ale ani nadměrná důvěra a očekávání, že život by měl být snadný. To především musíme své děti naučit!
