S manželem jsme od sebe nikdy nebyli déle než týden, a tak jsem se velmi bála, že jeho nová práce, kterou si našel víc jak tisíc kilometrů od domova, nám zničí vztah. Ze začátku to bylo náročné a museli jsme hodně pracovat vzájemně na důvěře, ale dneska už bych rozhodně neměnila a jsem ráda, že to tak je.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Byli jsme normální rodina
S manželem jsme vždycky byli úplně obyčejná rodina. Já pracovala na poloviční úvazek ve školní jídelně a starala se o naše dvě malé děti a on dělal zedníka a byl živitelem rodiny. Po pár letech, kdy pracoval za poměrně malé peníze u jedné stavební firmy, se rozhodl, že začne pracovat sám na sebe. Já mu to plně schvalovala. Oba jsme věděli, že by si mohl vydělat daleko více peněz.
Manžel začal pracovat sám na sebe a celkem se mu dařilo
Proto dal výpověď, otevřel si živnostenské oprávnění a začal si hledat zakázky sám. Ze začátku to bylo fajn. Měli jsme plno známých, kteří potřebovali jeho služby, a tak neměl o práci nouzi, ale všechno nemůže trvat věčně, a jeho služeb už nebylo tolik potřeba. Přesto se nevzdal a hledal dál. Nakonec začal pracovat na jedné velké zakázce pro firmu, kterou našel na internetu a tím získal práci na celé léto.
Jeden ze zadavatelů zakázky mu nevyplatil peníze
Jenže zadavatel této zakázky nebyl moc férový chlap. Pořád se mu něco nezdálo a manželovi zadržoval peníze. Dlužil mu už za dva měsíce a naše úspory se začaly velmi rychle tenčit. To mělo vliv i na náš rodinný život a často jsme se hádali. Děti chtěly jít na koupaliště, potřebovaly nové boty, ale nebylo na to. A v té době můj muž dostal nabídku, aby jel pracovat na stavbu do Holandska.
Manžel dostal nabídku ze zahraničí
Plat byl až neuvěřitelný. Za měsíc si mohl vydělat tři tisíce euro, a ještě by k tomu měl placenou ubytovnu. Tohle byly pohádkové peníze. Rozhodně by to vyřešilo naši životní situaci, ale mělo to jeden háček. Domů by jezdil maximálně jednou za dva měsíce a nebyl by tady déle než týden, možná dva. Úplně by nás to rozdělilo a na to jsme nebyli zvyklí. Nejdelší dobu, kterou jsme od sebe za posledních deset let strávili, byl jeden týden.
Zvažoval to dlouho, ale nakonec odjel
Manžel dlouho zvažoval nabídku práce v zahraničí, ale nakonec se ji rozhodl přijmout. Domluvili jsme se však, že tam bude jen do konce roku, abychom z těch peněz poplatili to, co dlužíme a pak se vrátí domů a zkusí opět štěstí v České republice. Když odjel, bylo mi smutno. Najednou jsem trávila spoustu času o samotě. Neměla jsem si s kým povídat a spánek mi dělal problém. Nedokázala jsem usnout sama v posteli.
Šla jsem s kamarádkou ven, abych přišla na jiné myšlenky
Moje kolegyně z práce si toho všimla, že mi není nejlépe, a tak mě vytáhla jednoho večera ven, ať přijdu na jiné myšlenky. To však byla doba, kdy jsme si s manželem volali. Přesto jsem šla. Jen jsem mu napsala zprávu, že si dneska volat nebudeme, protože jdu s kamarádkou ven. Ten den se mi už neozval. Ale druhý den mi to dal patřičně najevo, jak moc se mu nelíbilo, že jsem někam šla. Jednoduše žárlil. Začal se bát, abych ho nezačala podvádět, když není doma.
Začali jsme si nedůvěřovat navzájem
Nahlodal i mě. Já bych za sebe dala ruku do ohně, ale co on? Je tam sám jen s dalšími muži a co když si tam chodí někam užívat? Najednou jsem i já měla obavy, že mě podvádí, protože muži nevydrží bez sexu. Začala jsem ho kontrolovat. Občas jsem mu zavolala v době, na které jsme nebyli domluvení, a když mi to nezvedl, pohádali jsme se. Celé dva měsíce, než přijel, jsme se tak podezřívali navzájem.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Petra a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Po tak dlouhé době, co jsme se neviděli, jsem se na něj těšila, ale stín pochybností ve mně stále hlodal. On na tom byl stejně. Naštěstí jsme oba rozumní lidé a o celé situaci jsme si promluvili. Navzájem jsme se ujistili, že se stále milujeme a neexistuje nikdo, koho bychom chtěli víc, a tak zase v klidu odjel zpátky za hranice. Tentokrát to bylo jiné. Postupně jsme se naučili důvěřovat si.
Na konci roku, kdy se měl vrátit, jsme se domluvili, že tam zůstane alespoň ještě rok. Vztah na dálku nám začal vyhovovat. Oba jsme se měli na co těšit.
