S Jolanou jsme tvořili pár už nějakých 14 let. Byla to ta první velká středoškolská láska, ke které se Jolana opravdu upnula. Dříve mi to nevadilo, že všechno musím zařizovat já, všechno kupuju já, i když na domácnosti se podílíme společně, samozřejmě. Už jsem si na to za ty roky tak nějak zvykl, že ji vodím za ručičku a ani jsem to už asi nevnímal.
Až můj nový kolega z práce mi otevřel oči. Tak jsem začal přemýšlet, že je na čase, abych i já začal trochu žít a Jolana se postavila na vlastní nohy. Konečně. To mi ale nemohla dovolit.
Nový kolega
Pracuji jako IT technik a Jolana jako prodavačka. Je docela sdílná a společenská, ale také hodně bojácná, a tak to nikdy na lepší pozici nedopracovala. Mě to ale nevadilo, pořád jsem v ní viděl tu moji teen lásku a vždy jsem dostal ten stejný pocit – musím se o ni postarat a ochránit ji, vždyť je tak křehká. Jednou k nám nastoupil nový kolega Ivan. Hned jsme si padli do noty, měli jsme stejný smysl pro humor a oba jsme měli rádi pivo.
Takže páteční večer se prakticky sám nabízel. Domluvili jsme se, že si zajdeme na pár kousků do naší hospody. Sedli jsme, začali jsme si povídat, když v tom se objevila Ivanova přítelkyně. Jen mu přinesla telefon, který si zapomněl doma. To by Jolana nikdy neudělala, napadlo mě. Na chvíli se k nám přisedla, já zjistil, že pracuje jako architektka a je docela úspěšná. Na první pohled bych to do ní ani neřekl. Za chvíli ale odešla, protože sama uznala, že máme pánskou jízdu a chceme si povídat o chlapských věcech.
Kámo, závidím ti …
Večer byl super, ale když jsem došel domů, poprvé jsem viděl Jolanu jinak než před tím. Už to nebyla ta laňka, která je pod mou ochranou, ale uzlíček nervů, který si ani sám nedokáže objednat jídlo v restauraci, natož aby se vzmohla na to, aby pomýšlela na svatbu nebo na dítě. To bych musel zase navrhnout já. Jenže já se na to ještě necítil. A po tom, co jsem viděl, jak mohou fungovat ostatní, rovnocenní partneři, bych do toho už ani nešel. Uznal jsem, že svému kolegovi závidím ten vztah a život, který vede. Život, kdy na něm není nikdo závislý.
Musíme si promluvit
Další den po obědě jsem nenápadně zavedl řeč s Jolanou na to, zda by nechtěla vybrat dovolenou nebo alespoň nějaký výlet – myslel jsem si, že vyvětrat hlavu by mi opravdu pomohlo. Ale dočkal jsem se jen té klasické odpovědi, kterou jsem znal nazpaměť: „Miláčku, udělej to ty, já bych to určitě vybrala špatně.“ A to byla ta poslední kapka. Nevím, kde se ve mně probudila ta síla, ale bouchl jsem do stolu a začal Jolaně říkat vše, co se ve mně za ty roky nakupilo.
Dlouho jsme se hádali – teda spíše jsem já dlouho mluvil a ona jen přikyvovala. Ani v této situaci nebyla schopná říct svůj názor. Tohle už opravdu nejde. Ona odešla ke kamarádce a já se zatím uklidnil. Jak jsem to mohl tak dlouho vydržet? Věděl jsem, že tady už nic nezmůžu a že jsem přesvědčený, že chci žít nový život. Byt byl můj, zdědil jsem ho po rodičích, tak jsme se dohodli, že se Jolana odstěhuje do domu svých rodičů. Má tam k dispozici své patro.
Jsem těhotná
Jenže na druhý den ráno mne čekala se snídaní a s pozitivním těhotenským testem. To jsem se docela vyděsil, protože by mě nikdy nenapadlo, že by se vzmohla na to, aby takový plán vymyslela. Takže jsem se zase musel stáhnout do své ochranářské ulity a přijmout ten fakt, že do konce života už budu pořád někoho podporovat. Jolaně se evidentně ulevilo a snažili jsme se začít znovu. Těšila se, ale společnou návštěvu gynekologie odmítla. To mne hodně zarazilo, protože jsem s ní chodil vždy a všude. Ale přisuzoval jsem to tomu, že šla do sebe a chce udělat vstřícný krok, aby byla soběstačná, když už bude ta máma. A ještě jsem ji pochválil, jak má skvělý přístup.
Myslíš to vážně?
Abych ji překvapil, navštívil jsem ji v práci. Tam jsem ale narazil na její kolegyni, která už měla pěkně těhotenské bříško. Pomalu mi to začalo všechno docházet. Jsou to dobré kamarádky a to odpoledne, co jsme se pohádali, přeci odešla za ní. Jak jsem mohl být tak slepý a věřit, že by šla do sebe, když to celý život nezvládala?
Udeřil jsem na ni hned mezi dveřmi a ona se samozřejmě hned ke všemu přiznala. Test jí dala kamarádka – a také ji tuto lež poradila. Ji by to nikdy nenapadlo. Udělala ze mne úplného blbce.
Sesypala se a tvrdí, že to udělala jen kvůli mně a že je pro náš vztah schopná udělat cokoliv. Je možné, že se dokáže změnit, když je celý život zvyklá na to, že ji neustále někdo vodí za ručičku? Mám jí věřit a zkusit to? Nechci ale ztratit další roky života, už také nejsem nejmladší. Co teď?
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
