Psycholog radí: Odejít od manžela za dané situace je logické. Avšak zbrklý útěk mívá šťastný konec jen v červené knihovně

Oslavila jsem jako celkem spokojená „single“ třicáté narozeniny – a pár dní po nich se mi velice zlepšil sluch. Začala jsem totiž velmi hlasitě slyšet biologické hodiny. Netikaly, ale hlasitě říkaly: ,,Nechceš zůstat sama, chceš mít úplnou rodinu i s miminkem, tak proto musíš něco udělat.“ Poslechla jsem a přihlásila se na internetovou seznamku.

Najdu svou velkou lásku?

Na můj inzerát odpovědělo dost mužů. Někteří byli s odpuštěním sprosťáci, jiní nabízeli přátelství s výhodami, další mi psali, jak jim jejich bejvalka ublížila a jak já musím být jiná. Nakonec zbyl jenom ON. Slušný, normální muž, který měl zajímavé zaměstnání, byl vtipný a pohledný. Když jsem mu ve videohovoru řekla, že chci spokojenou rodinu s miminkem, tak se pěkně usmál a řekl, že představa mít spolu miminko se mu líbí. Následovalo setkání a po něm i společné víkendy.

Uběhl zhruba rok a my jsme chtěli být stále víc spolu. Znamenalo to pro jednoho z nás nutnost přestěhování. „Na koho to slovo padne“ bylo od počátku jasné. Můj tehdy již snoubenec by těžko hledal v jiném městě tak dobré zaměstnání, jaké měl doma. Přistěhovala jsem se do jeho bytu já. Pozbyla jsem pár kamarádů, obtížně jsem hledala práci … jinak ale naše ,,červená knihovna“ úspěšně pokračovala.

Od porodu se vše změnilo

Dosti brzo jsem otěhotněla a byla opravdu šťastná. Pár kapek pelyňku
do poháru štěstí sice přiteklo, když manžel kategoricky odmítl být při porodu, ale nakonec jsem si řekla, že i to může být pro něco dobré. Nebývá to občas hezký pohled. V našem případě opravdu nebyl. Porod byl dlouhý a těžký. Jako šestinedělka jsem se domů vrátila i s mimčem dosti unavená. Byla jsem chronicky nevyspalá, neměla čas vařit manželova oblíbená a dosti pracná jídla. Se sexem to po těžkém porodu také není ono.

Muž byl podrážděný, kritizoval mne. Docela mne „odrovnal“ otázkou co vlastně přes den dělám, když jsem na mateřské a malý stejně pořád spí.
Pro pláč jsem mu nedokázala ani odpovědět. Z báječného chlapa se stal – jako by ho někdo začaroval – tyran domácí. Měl jistotu, že mu nikam neuteču, jelikož jsem v cizím městě, v jeho bytě, a ještě k tomu máme malé dítě, které bych sama nedokázala uživit. S ničím nebyl spokojen.

Nic mi nedovolí

Hádky se stupňovaly a bývaly čím dál častější. Nedovolil, aby na návštěvu přijela moje dávná – od školky – kamarádka. Dokonce jsem nemohla jezdit ani za svou rodinou. Byla jsem zcela odkázána na svého manžela. Ten mne sice nebil, ale slovně mne zle napadal. Žil si po svém, byl málo doma a vůbec se nepodílel na chodu domácnosti.

Docela mne překvapilo, že hned, jak mohl jít syn do školky, muž souhlasil s mým návratem do zaměstnání. Ovšem v té době chtěl nové auto – a to se z jednoho platu pořizuje těžko. V práci jsem si připadala málem jako na rekreaci. Nikdo mne nepeskoval, nikdo mne nekáral. Dokonce jsem zase jednou po letech slyšela pochvalu! Moje dávná „červená knihovna“ jako by znovu pokračovala.

Nepotkala jsem sice sličného šlechtice, majitele hutí, ale sympatického, rozvedeného kolegu, zhruba v mých letech. Do práce jsem se těšila a „v lednu bylo jako v máji“. Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi. Dnes stojím před rozhodnutím, zda odejít i s dítětem od manžela. Můj kolega, nyní již důvěrný přítel, mi dal klíč od svého bytu. Prý mohu přijít kdykoliv.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Katka Procházková
ZAVŘÍT