Zkušenost, se kterou jsem se setkala u své kamarádky a spolužačky Žanety na vysoké, může být pro řadu lidí naprosto chaotická a nepochopitelná. I mně se tak jevila. Na první i druhý pohled. Nicméně jen do doby, než jsme společně našly její příčinu. Žaneta by se totiž chtěla stát mužem proto, aby mohla být ženou. V tom je ten „zádrhel“.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Kamarádky z vysoké
Když jsem se vydala studovat vysokou, těšila jsem se jako malá holka především na koleje. Možná to zní podivně, ale vzhledem k tomu, že pocházím z více dětí a náš domek na venkově už nějakou dobu silně praskal ve švech, zdálo se mi, odstěhovat se na kolej jako skvělé řešení. Rodičům jsem tím částečně ulehčila a sobě přidala na tolik potřebné svobodě. Jsem typ člověka, který si na svobodu hodně potrpí a zároveň je, myslím si, otevřený i celé řadě netradičních věcí a řešení. Už při cestě vlakem na místo jsem si představovala, jaké asi studium bude, jací budou moji spolužáci a hlavně, s kým budu bydlet na koleji. V obou případech jsem byla spokojená. Spolužáci se zdáli sympatičtí, škola i budova také a má spolubydlící Žaneta, která byla shodou okolností i mojí novou spolužačkou v ročníku posluchačů se jevila jako hodné děvče. Nebyla výmluvná, ale zdálo se, že nám „spolubydlení“ půjde docela dobře.
Nic se mi nedaří
Obě jsme si hned vyndaly své věci. Všimla jsem si, že Žaneta čte podobné knihy jako já a dokonce jsme obě z kufru vytáhly nějaká ta plyšová zvířátka – vzpomínku na dětství. V tu chvíli jsme se na sebe usmály a o tom, že si budeme rozumět, nemohlo být pochyb. Žaneta byla milá holka a kdykoliv mohla s něčím pomoci, udělala to. Skoro jsem si říkala, že ji vystihuje termín obětavá. Jediné, co mi za nějakou dobu přišlo zvláštní, bylo, že se neuměla nějak zvlášť bavit. Jít ven za zábavou jí nic neříkalo, a když jsem ji pozvala, obvykle jen vzdychla s tím, že se musí učit, protože má pocit, že se svým štěstím některé zkoušky v pololetí prostě nezvládne. Upřímně, znělo to jako skvělá výmluva. Jenže, s postupem měsíců mi začalo docházet, proč to říká. Ona opravdu trpěla na smůlu o něco víc, než všichni okolo. Ať už šlo o vylitou polévku v jídelně, protože omylem dostala misku s lepenými uchy, anebo že na ni učitelé zapomněli při fakultním výletu, bylo vždycky něco. Její „štěstí“ ji trápilo. „To je strašné. Vždyť se na mne podívej. Nic na mne není, zajímavá nejsem a k tomu ta smůla, no kdo by to chtěl!“ Svěřila se a já netušila, jak jí pomoci, ani to, že se tolik trápí.
Travesti umělci
Čas ubíhal a přišlo vánoční volno. Obě jsme se těšily domů. Jen Žaneta byla opět taková zamyšlená. Chtěla jsem ji rozveselit typickým holčičím klábosením, že jsem zvědavá, jaké šaty dostanu pod stromeček, ale nechytala se. „To se máš, mně už ani ty šaty nepomohou.“ Mávla rukou s úsměvem, ale já cítila, že úsměv nemá s dobrou náladou nic společného. Rozešly jsme se a sešly zase po Vánocích. Naši nebyli vůbec bohatí, ale nějaký ten pěkný dárek byl, takže jsem se docela těšila, s čím přijde Žaneta a jak ty Vánoce pak na koleji „zdrbneme“. Jenže Žaneta přišla pouze v nových pohorkách. Říkala, že taková obuv jí vyhovuje, takže jsem to neřešila. Co mě ovšem zaujalo, bylo, že se na její stěně do večera objevil plakát s jednou barovou travesti skupinou. „Ty máš ráda podobné věci?“ Zeptala jsem se. „Ne. Vlastně ano, ale… Nechme to.“ Odpověděla mi pak nejistě a změnila téma rozhovoru. Nicméně, již za pár týdnů jsme se k tématu zase vrátily. To, co jsem se dozvěděla, mě napřed obrovsky šokovalo, ale nakonec šlo o klíč k Žanetině duši.
Chci být kluk, abych mohla být holka
Žaneta ty pány v dámském obleku na snímku velmi obdivovala. Více, než jako o mužích, o nich hovořila jako o ženách. Začala jsem proto přemýšlet, jestli náhodou nepatří do LGBT skupiny, ale nebylo mi jasné, kam. Ne, neměla jsem s tím vůbec problém, ale spíše mě poháněla zvědavost, přijít té věci na kloub. A tak jsem se Žanety ptala samozřejmě dál. Nakonec mi jednoho dne sdělila docela zásadní myšlenku. A to, že by si přála, být klukem, aby se mohla jako pánové z travesti skupin, převlékat za holku. Jenže já zůstala jako opařená. Nešlo mi do hlavy, proč by chtěla být klukem, aby mohla být holkou, když holka přece je. Udiveně jsem na ni koukala. „Vidíš, tohle nikdo nepochopí.“ Řekla a mávla rukou. Jenže, jako kdyby mě tím vyzvala, věc skutečně vyřešit. Nevzdala jsem se a začala s ní mluvit. „Jsi z LGBT skupiny?“ Zeptala jsem se rovnou. Žaneta mi však řekla, že ani ne. Nebyla lesba, ale ani se necítila jako muž. „Tak proč bys chtěla být mužem, když se jako muž necítíš?“ Tázala jsem se. Žaneta jen kroutila hlavou. „Nevím, prostě to sama nevím!“ Vykřikla už zoufale. Rozhovor tehdy skončil, ale řešení se bohužel nedostavovalo, protože celá věc nedávala smysl. Přesto jsem to nevzdala.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Lada a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Holka, která není holka
Chtěla jsem Žanetě za každou cenu pomoci a tak jsem vyvinula doslova psycho-detektivní energii, abych zkusila přijít na to, proč má takové neurčité myšlenky. Vzala jsem si opatrně ze zdi fotografii jejích oblíbených umělců a pečlivě snímek studovala. Zprvu mi to nic neříkalo, ale později jsem už začínala nalézat souvislosti. První byla, že ti všichni pánové hráli výhradně zpěvačky, které ona miluje a poslouchá. To ztělesnění bylo navíc docela věrné. Dalším bodem bylo to, jak dobře vypadali. Líčení bylo perfektní a postavy? Luxusní, obzvlášť na muže… Dokonce i vkus měli, zdá se, velmi oslňující, nikoliv laciný. Zkrátka vše krásné a příjemné, nepřehnané. A pak jsem si vzala Žanetu. To byla taková šedá myška, co se neuměla ani nalíčit, a když to zkoušela, vždycky to dopadlo nějak divně, účes nic moc a šaty také nebyly jejím šálkem čaje. Sportovní styl nosila jen proto, že byl nejjednodušší na údržbu. Ne proto, že by tím chtěla působit „mužně“. K tomu její smůla… Několik večerů jsem jen přemýšlela a šla do hloubky, dokud jsem se neujistila, v čem je chyba. Nespletla jsem se. Za Žanetinou touhou být kluk totiž nestál špatný výběr pohlaví při narození, ale pouze špatný život. Tím, že se jí věčně něco nedařilo a jako holka byla, trochu tvrdších rysů, nabírala pak dojmu, že jako žena nestojí vůbec za nic. Jenže tenhle pocit se u ní stupňoval, až se nakonec vystupňoval k averzi vůči vlastnímu tělu. Pak už stačila jen náhoda – představení travesti skupiny o Vánocích a ona podlehla dojmu, že i muži umějí být lepšími ženami, než ona, a tak začala přemýšlet, jak to udělat, aby byla přesně jako oni. Nechtěla být muž, chtěla být jednou z nich…
Hned, jak jsem složitý příběh z její hlavy odhalila, běžela jsem za ní a celou věc jsme probíraly. Doufala jsem, že správně. Žaneta sice chvíli protestovala, ale nakonec přiznala, že to tak opravdu bude, protože si jako muž v pravém slova smyslu nepřipadá, tudíž kdyby se třeba v budoucnu chtěla odhodlat k nějakému zásadnímu kroku, mohlo by to mít naopak nedozírné následky. Její výchozí situace nebyla zrovna ideální, ale já byla zase přesvědčená, že když ze sebe umí udělat „kočky“ muži, pak proč by to nesvedla rodilá žena. Žandě jsem pomohla se šaty, s líčením, zkrátka se vším, co bylo potřeba a povedlo se! Do konce roku z ní byla krásná, zajímavá holka. Dnes je sama se sebou spokojená, travesti umělce miluje dál, tím spíše, že jí vlastně nevědomky pomohly, a protože si celkově víc věří, opustila ji i ta její pověstná smůla.
