Jiřina (47): Dceři jsme zakázali pořízení křečka. Osud si myslel něco jiného

Má dcerka Linda si od pěti let přála zvířátko. Bohužel, já i manžel zastáváme časově náročná zaměstnání, s péčí o domácího mazlíčka neslučitelná. Když dceři později došlo, že pejsek nebo kočička by u nás v rodině moc šťastní nebyli, přišla s nápadem, pořídit si alespoň křečka. Je malý, zabere minimum prostoru i času. Přesto jsme se s mužem rozhodli, pořízení nedovolit. Linda nesouhlas obrečela, ale za nějaký čas byla už v pořádku a zdálo se, že na celou věc zapomněla. Měsíce utíkaly, když v tom, objevil se u nás doma bez ohlášení nezvaný host…

Příběh z roku 2000

Příběh o „nezvaném hostovi“, se odehrál již více, jak před dvaceti roky. Linda tehdy chodila na základní školu a já pracovala od rána do večera v zaměstnání jen proto, aby si naše rodina mohla občas užít trochu té radosti. V zimě jet na hory, v létě k moři. Peněz nebylo mnoho a závratné sumy nevydělával ani muž. Navíc bydlení v oprýskaném paneláku nestálo za moc. Dcera byla jedináček a tak jsme jí chtěli splnit, pokud možno, všechna možná (i nemožná) přání. Jen ve věci domácího mazlíčka se naše názory rozcházely. Linda už od školky milovala zvířátka a pořád snila, že si jednoho dne nějaké domu přivede. Skromným vkusem přitom neoplývala. Jednou to byl krokodýl, jindy zebra nebo slon… „Je to dítě, nech ji…“ Říkával s úsměvem manžel a uklidňoval mě, že ji to přejde. Měl pravdu. Za nějaký čas už nebyly dcerčinými favority velká africká zvířata, ale „jen“ kočky a psi. „Ufff…“ Říkali jsme si. Ve skutečnosti bylo ale tohle přání ještě nebezpečnější, než všichni ti krokodýli dohromady. Proč? Protože bylo splnitelné…

Zaměstnaná rodina   

Když přešla Linda na základku, bylo jasné, že se tématu „zvířátko“ už nevyhneme. Spolužáci ze třídy totiž měli doma pejsky, kočky, papoušky, potkany ale třeba i exotické ještěrky. Navíc, co čert nechtěl, byla naše dcera ve třídě jediná, kdo žádné zvířátko nevlastnil. Už od první třídy za námi tudíž chodila a prosila, že by si také přála mít pejska nebo kočičku, což nebylo dost dobře možné. To, že by se přes týden neměl o zvířátko kdo postarat, jsme dceři vysvětlovali „horem i spodem“, leč marně. Linda nás pokaždé „odpálkovala“ tím, že pokud nemáme čas, měli bychom přestat chodit do práce a věnovat se něčemu lepšímu. O financích a reálném světě měla v šesti letech minimální povědomí, takže jí šlo cokoliv jen těžko vysvětlit. Navíc u spolužáků viděla opak, takže neměla jediný důvod, proč zrovna nám věřit. Situace se horšila…

Nicméně, o co menší měla dcera pochopení pro reálný svět, který je většinou právě „o zaměstnáních a výplatách“, o to rafinovaněji si dovedla o některé věci říkat. Když věc nešla po dobrém, zkoušela jednoduše taktiku. Zvířátko si tudíž přála k svátku, k narozeninám, pod stromeček… Dobrovolně nám začala pomáhat s nádobím, dokonce i s uklízením. Byli jsme zoufalí, protože na psa či kočku jsme neměli nejen čas, ale ani chuť je v našem malém bytě, kam se sotva vešli tři lidé, chovat.

Křeček „kompromis“

Měsíce ubíhaly a Linda se občas nechala obměkčit náhražkou. Plyšákem, výletem do ZOO, plakátem… Jenže pak se přání vracelo jako bumerang. Lindina kamarádka dostala nové štěně, spolužák zase potkana a já jen mlčky sledovala, jak jim dcerka ve skrytu duše závidí. Lépe řečeno, jak moc je smutná, že ona zkrátka žádného zvířecího kamaráda nemá. Začalo mi pracovat svědomí, a když pak Linda jednoho dne přišla ze školy s nápadem, že by jako kompromis chtěla křečka, byla jsem připravena jí ho koupit. Nápad, řešící letitý problém, ale nepřijal manžel, který hlodavce nesnášel. Coby kluk z vesnice věděl, jaké to je, když vám divoké myši vlezou do sklepa a nadělají nepořádek, nebo když najdete mrtvou myš, ulovenou kočkou doma přede dveřmi… Zkrátka hlodavců se tak trochu štítil a představa, že by měl mít doma ve městě jednoho z nich za mazlíčka, ho děsila. Přemýšleli jsme dlouho, ale nakonec Lindin návrh znovu zavrhli, třebaže čas a práce už důvodem nebyly. Další neúspěšný pokus o zvířátko Linda obrečela, ale nakonec se našla v myšlence, že až jednou vyroste, zvířátek si dopřeje, kolik jen bude chtít. Do dospělosti měla daleko, takže jsme si s vidinou, že ji to snad jednou úplně přejde, relativně oddechli.

Nezvaný host  

Uběhlo několik let a Linda, která se mezi tím soustředila na sport a jízdu na kole, už o zvířátkách mluvila méně. Dokonce se zdálo, že naši situaci nejen pochopila, ale už jí ani nevadila. Dětské zájmy se mění. Jenže, osud všemu chtěl, zdá se, jinak.

Podivná událost nastala, když jsme se jednoho rána s mužem vypravovali do zaměstnání, a jako každé ráno, se ve dveřích přetahovali o prostor koupelny v bytovce. Vyhrála jsem a byla ráda, protože mi líčení ten den vůbec nešlo od ruky. Hypnotizovala jsem zrcadlo, když v tu chvíli, zahlédla jsem vedle pračky na zemi, divný pohyb. Napoprvé má mysl nereagovala, podruhé se už lekla, zda nejde o pavouka. Bylo jasné, že tam dole něco je. Bála jsem se a raději zavolala manžela. „Páni!“ Užasli jsme pak oba dvojhlasně. Okolo pračky si to nevyšlapoval velký pavouk, nýbrž malý krémový křečík, evidentně zmatený, kde že to vlastně je. Instinktivně jsem sáhla po první krabičce od vaty, kterou jsem měla po ruce, a odhodlala se malého neohlášeného hosta chytit. Pištěl. Bál se, přesto byl nakonec uloven. Jenže, hned další otázka zněla: „Co s ním?“ Pavel, můj manžel mě ale naštěstí velmi příjemně překvapil. „Když už si to zvíře našlo cestu až k nám samo, tak ho Lindě necháme.“ Pronesl, mávl rukou, a já v tu chvíli cítila, jak ho mám za jeho rozhodnutí ještě raději.

Hugo

Největší překvapení ovšem čekalo na probouzející se Lindu. Když zjistila, co se před malou chvílí odehrálo, nevěřila vlastním očím. Křečka okamžitě přijala, pojmenovala ho Hugo, a děkovala nám za něj ještě několik dalších měsíců, třebaže zbytečně, protože jsme s jeho příchodem neměli nic společného. Čí byl anebo komu z bytu utekl, jsme se už nikdy nedozvěděli. V baráku křečka nikdo nesháněl ani neztratil. A tak už zůstal bydlet malý neposeda u nás, dokonce po dlouhé čtyři roky…

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT