V dnešní době mají rodiče až nepřiměřenou tendenci chránit své děti. Chtějí, aby měly co nejkrásnější dětství a život celkově. Jenže život není vždy zalitý sluncem, a když dítě zažije nějakou nepříjemnou situaci, není to na škodu. Naopak. Už malé děti se tímto způsobem mohou připravit na nepřízeň osudu, utužují se a učí se zátěžové situace zvládat.
Malé děti a „laciné“ strategie
Pokud se na toto téma bavíte s psychology, jasně vám vysvětlí, jak to se světě malých dětí chodí. „Laciné“ strategie typu – dám ti autíčko a ty se se mnou budeš kamarádit – totiž v dětské skupině opravdu fungují. Ostatně výměnné strategie používáme i v dospělosti, často maskovaně a kultivovaně. Jenže děti jsou přímočaré a situace mezi vrstevníky si umí vyřešit samy.
Je dobré, když se s dítětem bavíte o tom, co na pískovišti zažilo a jaké nepříjemné situace tam pro něj případně nastaly. Jestliže dítě zažije situaci, kdy se s ním ostatní nechtějí bavit, je to pro něj zkušenost velmi nepříjemná, ale přínosná. Jako rodič se ptejte, proč se to stalo – dítě se tak naučí podívat se na sebe jinýma očima, zapřemýšlí, jak se samo chovalo a zda něco neudělalo špatně. Děti větší, v předškolním věku, už dokáží zpytovat svědomí a trápit se určitými situacemi.
Neduste je láskou
Že své děti musíme chránit, to máme „natvrdo“ zapsáno v genech. Právě proto rodiče vstupují do děje mezi dětmi a pomáhají svému dítěti řešit trable – například, když vidí, jak do dítěte někdo strká nebo mu bere hračku. U většiny rodičů je péče o dítě něco, co se nemusejí učit. Ale ouha, právě tento přirozený proces se rodiče musí naučit programově tlumit. Dítě totiž potřebuje nejen péči a lásku, ale také dostatek volnosti, aby se mohlo vyvíjet jako samostatná jednotka.
Potřeba růst a rozvíjet se
Rodiče své ochranné potřeby často nejsou schopni tlumit, a tak své děti doslova dusí láskou. Jenže nadmíra péče a ochrany připravuje dítě o možnost pro samostatný rozvoj a reálné zkušenosti. Dítě se potřebuje ušpinit, protože tak se posiluje jeho imunitní systém. A stejně tak si potřebuje občas rozbít koleno, spálit se nebo se přetahovat s kamarádem o hračku. Tímto způsobem si vytváří „psychický imunitní systém“ a stává se odolnějším vůči náročnějším situacím, které v životě přicházejí.
Maximálně důležité je, aby rodič byl vždy na blízku, poskytl dítěti emoční podporu a případně radu, jak co udělat příště. Do děje by ale rodiče měli vstupovat jen tehdy, pokud dítěti skutečně hrozí nebezpečí nebo když samo o pomoc požádá. Poskytováním přílišné péče můžete ze svého dítěte vychovat jedince, který měl sice krásné dětství, ale je křehký, nesamostatný a úzkostný.
Rodičů – ochranářů – podle statistik skutečně přibývá. Jedním důvodem je, že se svým dětem snaží vrátit to, co chybělo v dětství jim, ať už se jedná o věci hmotné či citové, druhým důvodem je větší komplikovanost současného světa a větší množství rizik. Internet, sociální sítě ani informace, kterým je dítě vystaveno ze všech stran, tomu rozhodně nepřidávají.
