Nikdy nesmíme říkat nikdy. Alespoň to nám praví léty prověřené moudro. Já a mé kamarádky z práce jsme slovo „nikdy“ používaly i navzdory rčení docela často. „Nikdy bychom se nekoukly na nemravný film, nikdy bychom nevyšly ven v něčem, co nám nesluší a také nikdy bychom nevyměnily své manžely a partnery za milostnou zkušenost se ženou. Jenže lidé jsou ve skutečnosti od přírody mnohem větší pokrytci, než by se zdálo. Takže, opravdu nikdy?
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Práce, rodinný život a jedno velké nikdy
Jmenuji se Jana a přesně tak, jak všedně může znít mé křestní jméno, je všední i můj život: Rodiče, živící se manuální prácí, úspěšně vystudovaná střední, na vysoké jsem sotva prolezla, ale absolvovala a po letech studentského života si nalezla práci v jedné příjemné redakci. Kolektiv je tu pestrý a tak jsem ráda, že mohu během, někdy skoro nekonečných dní, alespoň prohodit nějaké to slovo s lidmi, které bych běžně v jiných oblastech těžko potkala. Vlastně je fajn, že mám mezi mnohými spolupracovníky i přátelé, na které se lze, v zásadních okamžicích spolehnout. K nim patří například Honza a Mirek, dva mladí kluci, se kterými vždycky o obědové pauze laškujeme na chodbě, Dan, který mi stále vypráví, jak moc by do mě byl zamilovaný, kdybych nebyla vdaná a samozřejmě i kolegyně – kamarádky Dana a Hanka.
Klidnou atmosféru mám i doma. Manžel je architekt a dcerka ještě chodí do školy. Je to sice stereotyp, ale nestěžuji si. Co na tom, že prvotní vášeň už vyprchala a nyní se prokousáváme tíhou všedních dnů. Podstatné je, že rodina drží pospolu. To Danča a Hanka jsou na tom všelijak. Danin partner je úspěšný podnikatel, splní jí vše, co jí na očích vidí, ale jen do jediné věci se příliš nežene. Do svatby. A tak do něj Danča už několik roků marně ze všech stran hučí, přestože jinak si nemá nač stěžovat. Hanka, má druhá kamarádka a kolegyně, je v současné době single. Poslední partner ji totiž pořádně „vypekl“ a ze slibného vztahu se nakonec vyklubala jen nízká snaha o sex na pár nocí. Láska anebo souznění? To byla slova, která její „ex“ absolutně neznal. Tak mu Hanka dala pořádné kopačky. Zkrátka, já a holky jsme taková pozoruhodná trojka, na které by se psychologicky daly vysledovávat různé společenské jevy, obzvláště ve vztazích. Jsme toho všeho docela věrným zrcadlem. Jsme nezávislé, otevřené, tolerantní. Ale přesto máme i svá nikdy. Nikdy bychom například nevylezly ven v něčem, co nám nesluší, nikdy bychom se nekoukaly na nemravný film a nikdy bychom nedokázaly mít lesbický vztah. Jenže, opravdu byla naše „nikdy“ někdy pravdivá?
Na oko věrná, bojovnice a romantička
Kamarádství o více „členkách“ jsme s holkami sice nikdy nepěstovaly, ale i tak nám bývalo vždycky nejlépe v naší „trojce“. Na úrovni duší a charakterů jsme se pokaždé skvěle doplňovaly. Každá z nás totiž vlastní přesně ty rysy a dovednosti, které dalším dvěma chybí. Hanka bývala vždycky nenávratná romantička, snílek a tak trochu dítě, přesto z nás všech vidí do lidí nejlépe. Prokoukne každého a kdykoliv jsme v redakci potřebovali nějaký odhad situací či lidí, šlo o práci pro ni. Na muže moc štěstí neměla, ale nijak tím netrpěla. Dana je rázná a často si dovede jít za svým až nevybíravě tvrdě. V nouzi ovšem ráda pomáhá slabším, což je věc, které si na ní všichni vážíme. A já? Já jsem taková reklama na spokojený život, ale bohužel značně povrchní. Často se přetvařuji a občas si nalhávám i věci, kterým sama nevěřím. Mám ale cit pro to, co si vyžaduje tzv. „střední proud“ a tak holky občas v myšlenkách a úletech krotím, čímž je přivádím do reality. Celé je to jedna velká spolupráce.
Myšlenka u skleničky vína
O našich rozličných temperamentech a schopnostech jsme se jednou rozpovídaly nad sklenkou vína. Byl pátek, práce v redakci už nebyla a tak jsme si řekly, že zajdeme na pár deci. V redakci jsme den předtím dělaly nějaký důležitý rozhovor, ale bylo potřeba zvolit vhodné téma i člověka. Takže: Já zvolila kandidáty, Hanka vybrala, o koho půjde a Dana se pak vrhla do oslovení „vítěze“, který získal pomyslné „první místo“. „Vlastně jsme takové mušketýrky.“ Pochvalovala si nad vínem Hanka a hned se zasnila. „To jo, jen kdyby nám to takhle klapalo i v soukromém životě.“ Mávla znuděně rukou Dana. „Jo, ale co s tím?“ Pokrčila jsem rameny. A pak už šel rozhovor z kopce. Tehdy se totiž stalo něco, co by mě ve snu nenapadlo. „Pche! Muži, kdo je potřebuje? Vždyť bychom si vystačily i bez nich.“ Vybuchla najednou Dana. „No to je nápad!“ Rozzářila se Hanka a já jen nechápavě koulela očima. „Jaký že nápad?“ Tázala jsem se a Dana s Hankou, zdá se, už myslely na stejnou věc. „Co kdybychom si zkusily něco, o čem jsme vždycky jen snily? Třeba takovou lesbickou trojku? Vždyť ty chlapy nejsou k ničemu a nám to všechno tak klape.“ Pronesla Hanka. „Jsi blbá? To nikdy!“ Rozohnila jsem se jako první, ale zůstala v menšině. Nejen díky vínu, veškerá maska pokrytectví padla a k Hance se přidala i výbojná Dana. „Já jsem pro. Bude to pomsta všem chlapům! Boj!“ Pozdvihla číši. „Holky, to mi chcete říci, že jste o něčem podobném už někdy přemýšlely?“ Tázala jsem se nechápavě. „Ano, ale protože nechceme porušit své masky pro veřejnost, nemluvily jsme o tom.“ Pokrčila rameny Hanka a svůdně se usmála. Dostala mě. I já jsem totiž o milování se ženou či ženami občas zapřemýšlela, ale nikdy by mě nenapadlo, si něco podobného připustit v reálném světě… A tak mě kamarádky vyhecovaly. Smluvily jsme už jen místo a čas experimentu.
Prožíváte podobné životní zážitky jako Jana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Tři bohyně
Naší trojku jsme považovaly za experiment. Nešlo o citově podmíněné vztahy. Spíše nás všechny lákalo dobrodružství, pramenící z neznáma. Všechny jsme se hodily na „den D“ do gala a sešly se u Hanky, která byla sigle, v bytě. Náš románek se odehrál jeden sobotní večer a každá z nás měla i nyní speciální úkol. Hanka atmosféru, Dana „výmluvy“ pro naše mužné protějšky a já měla za úkol jen to, uvolnit se a zkusit být svá. Zprvu jsem tomu moc nevěřila, protože mi přišlo, že i přes krásnou atmosféru se setkání stejně zvrhne v debatu o šatech, drbech nebo práci, ale nakonec jsem uvěřila. Netušila jsem, jak opojná může láska dvou žen, vlastně tří, být. Po zahájení setkání láhví šampaňského jsme se všechny přesunuly do Hančiné velké postele a začaly se vzájemně svlékat. Nastal čas pro polibky, doteky a všechny věci, které nám ve vztazích s muži už tolik let chyběly… A že jich bylo požehnaně. Prvotní nervozitu brzy vystřídala živelná vášeň a ze tří kamarádek, ležely v posteli najednou tři krásné bohyně, u nichž se nedoplňovaly jen povahy anebo pracovní schopnosti, ale dokonce spolu něžně souzněla i jejich těla. Nejstarší Daně, bylo padesát, ale postavu měla štíhlou, jako dvacítka. Nejmladší Hance bylo jen přes dvacet, ale na svůj věk působila neskonale žensky. A já? Já to celé, coby umělecký výjev, doplnila svými průměrnými tvary. Byl to však krásný výjev, jako vystřižený z nějakého slavného barokního obrazu.
O naší milostné schůzce jsme samozřejmě nikdy nikomu neřekly. Přesto nás zásadně proměnila. Spojila totiž nejen naše schopnosti a dovednosti porozumět si, ale i naše duše. Mne pak poučila, že nošení masky se slovem „nikdy“, a schovávání pravých názorů a tužeb za pokrytectví, není nikdy dobré…
