Bude to znít zvláštně, ale ve svých pětatřiceti jsem stále panna. Ne proto, že bych nebyla dost hezká anebo schopná, najít si partnera, ale proto, že nemohu a možná už ve svém věku ani nechci. Od malička patřím mezi tzv. hypersenzitivní lidi, což znamená, že některé věci pociťuji mnohem silněji, než běžní lidé. Jde například o emoce, ale bohužel i o bolest. Právě ta mi zabránila, žít sexuální život nadobro. Jsem majitelkou velmi pevné blány a jakékoliv iluze o sexuálním světě mi už v sedmi letech, vzala má první návštěva ženského lékaře…
Běžná dívka
Hned z kraje bych se asi popsala jako běžná dívka. Možná, když si budu hodně fandit, tak hezká. Mám skoro 170 cm na výšku a 50 kg, krásné velké oči a řasy od přírody takové, že mi je každá s umělými závidí. Nejsem šedá myška a na školách jsem se vždycky dobře učila. Vystudovala jsem obchodní školu a dnes pracuji v jedné kanceláři jako administrativní síla. V módě mám ráda šatičky, dámské kostýmy i obyčejnější věci. Mé outfity sice ovlivněné prostředím, ve kterém pracuji, jsou, ale nevadí mi to. Elegantní móda mi docela sluší. Určitě více, než kombinéza na běhání. (smích…)
Hypersenzitivita
K mým slabinám ovšem patří něco, co je mou přímou součástí. Je jí tzv. hypersenzitivita, což je jistý druh lidí, kteří jsou zkrátka o dost citlivější na podněty z okolí, než ostatní. U různých lidí se projevuje různě. Někdo je více citlivý fyzicky, takže mu třeba vadí příliš těsné oblečení (tj. není schopen, obléknout se do punčocháčů, elastických věcí anebo do svetrů.), jiného hypersenzitivita sužuje v oblasti emocí tak, že se třeba nemůže pořádně koukat ani na žádný film, protože každý nakonec obrečí, ať už končí šťastně či naopak tragicky.
Má hypersenzitivita je obojího druhu. Pěkný film mě samozřejmě dojme, stejně tak, jako mě zabolí moment, když se mi například něco v životě nepovede. A o dost víc, než jiní, pociťuji i bolest. Takže, když se třeba spálím o horký kastrol na vaření, mají mé popáleniny vždy o něco horší průběh, než u mých kolegyň. Jde o to, že jako hypersenzitivní, mám i o něco jemnější vrstvu kůže. Nedá se tudíž říci, že by celá záležitost byla jen v mé hlavě.
Gynekologický zákrok v dětství
S tím, že mám o něco silnější schopnost vnímání, než okolí, jsem se naučila žít. Jak jsem uvedla, dobře vypadám, pracuji, nemám problémy. Až na jeden, třebaže já ho za problém už dlouho nepovažuji. O co jde?
Když mi bylo sedm, musela jsem podrobit malému chirurgickému zákroku na dětském gynekologickém oddělení. Některým holčičkám se totiž stává, že jim jejich ženství částečně sroste, v důsledku čehož pak nastávají zdravotní potíže a je třeba tuto potíž napravit, což byl i můj případ. Jenže vysvětlujte všechno malému dítěti… I když o nic moc nešlo, pro mne se tento moment stal nepříjemným milníkem. Bolest, kterou jsem cítila, obzvlášť po, když jsem se bála odskočit si i na „malou“, mě naprosto paralyzovala a přesvědčila, že už žádné další potíže, tj. ženské potíže, prožívat nechci. Připadala jsem si divně a ostatním holkám záviděla, že podobný problém určitě nemají, že tohle se stalo na celém širém světě jen mně.
Přesto se mé nitro přes nepříjemnou událost po čase přeneslo. Zapomněla jsem a žila svůj dětský, spokojený život. Další „mračna na obloze“ přišla až s nástupem puberty a informacemi o tom, že na světě existuje i něco, čemu se říká: Sex. Dostala jsem strach…
Pevná panenská blána
Když mi bylo osmnáct a já musela začít docházet na místo, na které jsem už chtěla jednou pro vždy zapomenout, tedy do gynekologické ordinace, dozvěděla jsem se další nepříjemnou zprávu. Má lékařka mi totiž sdělila, že mám, krom všeho, pevnější i panenskou blánu a pravděpodobně bude složité o ni přijít… Nedělo se nic, ale mně ta informace vrtala hlavou. V časopisech jsem se pak dočetla nemilou zprávu, že některým ženám musí být extra pevná blána dokonce chirurgicky odstraněna, protože běžně o ni zkrátka přijít nelze. Ano, nepotěšilo mě to.
Nepřehlédněte: Anita (34): Zamilovala jsem se do gynekoložky.
Upřímně, můžete hádat, jestli se mi při mé hypersenzitivitě do něčeho podobného chtělo. Samozřejmě, že ne. Proto nápady, absolvovat bouřlivou noc na koleji apod., jaké měly třeba mé spolužačky z vysoké, já zkrátka neměla. Sex je podle mne navíc něco, co musí vycházet z kladných emocí a vzájemného chtění, ne z experimentu „abych to už měla/měl za sebou“. Proto jsem se nakonec rozhodla, celou starost s „blánou“ hodit za hlavu a dát si čas. Buď se zamiluji a uvidí se, nebo zkrátka ne. Ono upřímně, se svou citlivostí jsem si nikdy nedovedla představit ani to, že bych měla být kdy těhotná. Děti mám moc ráda, ale představa, že je musí mít žena napřed v sobě, mi je krajně nepříjemná.
Čas letí
V poklidu jsem se tudíž rozhodla, pěstovat svůj single život. Roky ubíhaly a já najednou zjistila, že je mi přes třicet a onou legendární starou pannou fakticky jsem. Proč? Možná proto, že jsem úplně zapomněla, že bych to měla chtít měnit. Jenže to je možná ono. Nechtěla jsem, nebyl důvod. Možná byste teď chtěli vědět, jestli jsem se vůbec někdy zamilovala, když už mám ve všem tak jasno. Ano, správná otázka. Zamilovala. Dokonce několikrát. Bohužel, pokaždé do člověka, který o to nestál a tak většinou nevzniklo ani kamarádství. Takže nic. Co se týká vztahů na chvíli, to mi také nic neříká. Proč bych něco takového dělala? Představa sexu jen pro sex, i bolesti při ztrátě panenství mi je krajně nepříjemná a sex bez lásky vysloveně odporný. No a, když si k tomu uvědomím, že ani po vlastních dětech netoužím, mám docela jasno. Jasno o tom, že člověk, jako jsem já, by prostě neměl chodit za něčím, k čemu nemá vztah.
Čtěte také: Lia Kees: Proč se nebát rozchodu? Protože dokud se jedny dveře pevně nezavřou, neotevřou se ty správné.
Nakonec jsem si položila otázku, jestli není můj problém potřeba nějak řešit. Myslím si ale, že ne. Už proto, že já svou situaci dnes, ve svých skoro čtyřiceti, za problém nepovažuji. Jsem zdravá, relativně úspěšná a šťastná. A pokud pannou zůstanu až do smrti, pak co na tom? To, jestli jsem anebo nejsem panna, ze mne přece lepšího či horšího člověka nedělá, stejně tak, jako to, jestli jsem vdaná, single anebo vztahům se vyhýbající…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
