Nakupování je příjemnou činností nejedné ženy. Ostatně, i ve světových statistikách se uvádí, že tzv. „nákupní horečce“ propadají dámy mnohem častěji, než pánové. Je to logické. Ženy se většinou starají o rodinu a kromě vlastních záležitostí, shání často i věci méně obvyklé, třeba typ potahů do auta. Nakupování je doménou žen. Jenže, co když se záliba promění v posedlost, ze které nelze vystoupit? Své o tom ví i čtenářka Glorie, která nakupuje tak často, že už má některé věci dokonce dvakrát až třikrát…
Terčem posměšků
Když jsem byla malá a chodila na základní školu, nešlo o příjemná léta. Učitelé mě v lásce moc neměli a spolužáci, jak mohli, něco mi provedli. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila. Možná jim vadila má povaha, možná to, že jsem se okolí spíše stranila a nevyhledávala společnost. Ono je těžké kamarádit se, když není s kým. Je to začarovaný kruh. Můj táta byl profesí lékař, a vždycky mi radil, abych se nikdy nenechala dětmi otrávit. Pokaždé, když bylo nejhůře, měla jsem si podle jeho rad najít nějakou radost – takovou menší kompenzaci. Obával se totiž, aby školní traumata nezanechala na mé duši do budoucna šrámy. Otcovu radu jsem brala vážně. Jen jsem dlouho netušila, co by mohlo rozjasnit den v okamžiku, kdy mi spolužáci slepili sešit s úkolem lepidlem anebo vylomili tužku. Přenést se ve fantazii někam pryč nepomáhalo, stejně tak, jako si doma něco příjemného poslechnout. Televize ani hudba mě nebavila, představy a snění také ne…
Kouzlo obchodů
Tak jsem začala chodit ven. Procházela jsem se nedaleko místního lesíka i jen tak kolem baráku. Moje máma mě občas požádala, abych jí zašla na nákup, takže jsem po čase obstarávala i to. Jenže najednou mé srdce zjistilo, že právě v chození po obchodech je cosi magického. Naši mi totiž schválně nechávali více peněz, a tak nebylo složité, koupit kromě jídla domů i něco sobě. Bonbony, čokoládu, drobnou hračku nebo něco na sebe. Zkrátka takovou malou „náplast“. Co vím, hodně rodičů to tak v osmdesátkách a raných devadesátkách dělalo. Pamatuji si, že vždycky, když spolužáci museli jít k lékaři, nebo podstoupit cokoliv nepříjemného, stálo to jejich rodiče hračku, popřípadě sladkost. Dle možností bývali rodiče k dětem štědří. Mne ale bavilo, vybírat si věc sama a „jen tak“. Lovit. Sama se pro ni vypravit, vyndat ji z regálu v obchodě, zaplatit a odnést domů. Trmácet se za vysněným cílem třeba v zimě, sněhem. Proč? Nevím. Prostě šlo o takové malé dobrodružství, které se brzy stalo návykovým.
Choroba: „Nákupní horečka“
Touha po nakupování se stupňovala. Samozřejmě, že mě nebavilo, vybírat mrkev nebo kilo brambor, ale vidina, že si budu moci koupit třeba i nějaký dívčí šperk anebo něco z kosmetiky mě zaměstnávala natolik, že už jsem byla schopna atmosféru ve škole nejen leckdy „překousnout“, ale dokonce nevnímat. Čím jsem byla starší, tím více jsem se těšila, co nového si po škole pořídím. Trend rozvíjejících se možností po roce 2000 mě navíc dokonale nahrával. Naši neměli „hromadu peněz“, ale měli dost na to, abych si všelijaké malé radosti mohla dopřát. Takže, když všichni moji spolužáci ze střední chodili ještě v teplákových mikinách a džínech, já vybírala vzhled podle katalogů. Vlasy jsem měla obarvené na temně fialovou, což byl největší módní trend těchto let a na sobě nosila elegantní kabátek s velkým kožešinovým lemem. Nechala jsem si udělat i francouzskou manikúru, která zrovna letěla… S batohem na zádech nebo ve sportovním mě nikdo neviděl. Nosila jsem pouze elegantní kabelky a vysoké lodičky. Okolí sice nelibě konstatovalo, že mi to sluší, ale já pořád neměla dost.
Po maturitě přišla i dvě různá zaměstnání, v nichž jsem měla sice slušný plat, ale opět samé potíže. Kolegyně mě nesnášely, (Snad proto, že jsem chodila v umělém kožichu?) a muži byli vlídní jen tehdy, když žili v domnění, že by se mnou mohli pořídit nějakou legraci. Jenže já na „legraci“ nebyla. To už byl druhý problém mé osoby, protože jsem se zkrátka nikdy nedovedla zamilovat. Stejně tak fyzické milování mi přišlo jako zbytečná činnost, takže titul „hvězdy kolektivu“ mi zkrátka odnikud nehrozil. A tak jsem své potíže utápěla. Ne v alkoholu, ne v kouření ani ničem podobném, nýbrž v nakupování. Co chvíli, pořídila jsem si nové šaty, boty, kalhoty, mobil, podprsenku. Na co si jen vzpomenete. A nikdy jsem neměla dost. Jenže radost z nového „úlovku“ brzy pominula a já už vyhlížela věc další…
Nepřehlédněte: Klára (29): Ach, ten alkohol. Hned na prvním rande jsem se pěkně předvedla. Druhé rande už neproběhlo.
Proč máš doma tolik mýdel?
Má „nákupní horečka“ se brzy přemístila i na věci denní potřeby, dokonce na nábytek. Když se mi líbil v obchodě nebo katalogu stůl (a měla jsem na něj peníze), prostě jsem neodolala a koupila ho, bez ohledu, jestli se mi do bytu ještě vejde. (Vždyť jen konferenční stolky mám doma tři. Jeden z řetězce, druhý ze starožitnictví a třetí z bazaru.) V mnohem vyšším počtu jsem nashromáždila i všelijaké nádobí, tužky nebo dopisní obálky. Komora je plná mýdel, čističů na nádobí, zubních past, řasenek, rtěnek a sprchových gelů. To pro případ, že by něco z toho došlo. Boty se mi nevejdou do botníku a šaty do šatníku… Všechno je neuspořádané. Fakt, že mám určitý problém, ne doma, ale v hlavě, odhalila až nedávno jedna příbuzná, která za mnou přijela kvůli problematice dědictví. Když totiž spatřila domácnost, obývanou jen jednou ženou, nevyděsila se. Naopak. S radostným hlasem pronesla: „Jé, ty máš vedle práce ještě e-shop? To jsem nevěděla. Ukaž, jaká mýdla máš, koupila bych u tebe, jestli je dobrá cena.“ Já v tu chvíli koukala jako spadlá z višně a nic nechápala. S vážnou tváří jsem jí vysvětlila, že žádný e-shop nemám a nerozumím, jak k tomu došla…
Jak? Dnes už vím. V hlavě se mi totiž rozbřesklo a já najednou zjistila, kolik nadbytečných věcí vlastně v domácnosti mám. A proč? Patrně proto, že jsem řadu let nehledala „kamarády“ v lidech, nýbrž ve věcech. Takhle rada mého, dnes už nežijícího otce, dopadnout určitě neměla… Jenže, stalo se. Snad se mi alespoň do budoucna podaří, splnit novoroční předsevzetí. A sice: Nosit jedny šaty vícekrát, staré boty vyhazovat a zubní pastu kupovat jen tehdy, až bude předešlá pomalu docházet…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
