Františka (41): Zažila jsem trapas přímo před oltářem, už i oddávající mě upozornil, že to dlouho trvá

Já jsem si myslela, že už se ani nikdy nevdám. Bylo téměř čtyřicet a pořád jsem byla sama a bez dětí. Pomalu jsem ztrácela naději, když jsem konečně poznala svého pana dokonalého. Po roce vztahu mě požádal o ruku. A byla jsem šťastná jako nikdy před tím. Když už jsem se konečně před oltář dostala, měla jsem chvílemi opět ten pocit, že se asi opravdu nevdám.

Tak to přece jen vyšlo

Kamarádky už si ze mě občas dělaly legraci, že skončím jako stará panna obklopená kočkami – a za to jsem je nenáviděla. Mě to jako legrace nepřišlo. Hodně jsem se léta trápila tím, že jsem sama a nemám děti. Některé kamarádky mého věku už se stihly i dvakrát rozvést a měly téměř dospělé děti. A já jsem doma opečovávala fakt jen toho svého čtyřnohého kocoura.

Nakonec jsem ale těsně před čtyřicítkou muže našla. Potkali jsme se náhodou u nás v práci, kam on přivezl nějaké zboží. A přeskočila ta pověstná jiskra, která se mi předtím tolik vyhýbala. Když mě pak požádal o ruku, nechtělo se mi věřit tomu, že to konečně vyšlo a štěstí budu prožívat i já. Taky jsem se těšila, až mě konečně kamarádky uvidí ve svatebním.

Konečně na radnici

Přišel můj velký den a já jsem měla už od rána hrozně dobrou náladu. Těšila jsem se víc než malé dítě na novou hračku. Měla jsem krásné bílé dlouhé šaty s perličkami, na hlavě závoj, nechala jsem se od profesionálky nalíčit a od sestry učesat. A skutečně jsem si připadala jako princezna. Když jsme konečně dorazili na radnici, začalo mi docházet, co se děje, že mám fakt svatbu, a když jsem viděla ty lidi kolem, došla na mě nervozita.

Obřad byl klasický, a když došlo na nasazování prstýnků, začaly se mi klepat z ničeho nic ruce. Nešlo to zastavit a já se nemohla prstýnkem trefit na jeho ruku. Přišlo mi, že tam stojím a třepu se už alespoň půl hodiny, hrozně mi to trvalo a pořád jsem se nemohla trefit. Čím delší to bylo, tím víc jsem se klepala.

Všichni na zem

Pak oddávající prohlásil větu ve stylu, že snad budu rekordmankou, protože tak dlouho to tu ještě nikomu nervalo, a tím mě rozhodil totálně. Začala jsem se i potit a ze zpocených rukou mi prstýnek vyklouzl a zakutálel se. Tak jsme museli poprosit svatebčany, aby nám ho pomohli hledat, já si v těch šatech kleknout nemohla, takže všichni z první řady šli na zem a hledali. To už odfukoval nervózně nejen oddávající, ale i má maminka, která se na mě podívala, převrátila oči a utrousila, že je to určitě znamení.

Našel se – a jelo se dál!

Hledání trvalo nekonečných deset minut minimálně, oddávající už to asi chtěl i vzdát, protože tomu napovídal jeho výraz, navíc po nás byl naplánovaný další obřad. Nakonec se ale prstýnek přece jen našel a mohli jsme pokračovat. Stále jsem se zpocená až na zadku, klepala jsem se, a tak si můj nastávající musel prstýnek navléknout tak trochu sám, ale já jsem mu sekundovala, takže jsme to zvládli a vzali se.

Všichni si jistě velice oddechli, když došlo už na polibek a my byli prohlášeni mužem a ženou.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT