Jsem už dvacet let vdaná, můj muž měl před sedmi lety vážnou nehodu, která ho připoutala na invalidní vozík. Nemůže chodit a já se o něj starám, dělám to ráda, jenže jako žena už nejsem šťastná. Zamilovala jsem se do svého kolegy, se kterým se cítím jako v pohádce.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
I když bych s ním byla ráda napořád, nemohu opustit manžela. To by mi svědomí nedovolilo. Nechci mít ale zničený život také, za svou nehodu si totiž mohl v podstatě on sám. Jsem v koncích.
Pád, který nám otočil život naruby
Můj manžel byl vášnivým motorkářem, já jsem tento jeho koníček nikdy moc neschvalovala. On totiž velmi rád machroval a na své motorce dělal doslova psí kusy. Věděla jsem, že jezdí nebezpečně, a tak jsem se ani příliš nepodivovala, když mi jedno nedělní odpoledne zazvonil telefon, volali mi z nemocnice, že můj muž měl nehodu. Samozřejmě, že jsem se o něj moc bála, měl štěstí, že vůbec přežil, ale bohužel ochrnul a už po zbytek života bude upoután na invalidní vozík.
Za svůj pád z motorky si ale mohl sám podle toho, co mi řekli vyšetřovatelé nehody. Předjížděl v zatáčce přes plnou čáru a svůj stroj nezvládnul. Kdyby býval trošku více opatrný, stát by se to vůbec nemuselo. Je to ale můj muž a já jsem věděla, že je mou povinností se o něj postarat. Také jsem mu to přece slíbila před oltářem. Jenže i já jsem jen člověk a myslím, že si zasloužím být trošku šťastná.
Život s invalidou není snadný
Máme spolu tři děti, pracuji v pekárně a do toho jsem se musela ze dne na den starat o muže, který nebyl zpočátku sám schopen vůbec ničeho. Museli jsme nechat upravit celý byt, já jsem si musela zkrátit úvazek v práci, abych to časově vůbec všechno mohla zvládat. Manželovi nastala také muka, musel docházet pravidelně na rehabilitace, na ty jsem ho musela vozit, zcela logicky se změnil i on sám.
Začal být nervózní, nevrlý, hodně nadával a všechny nás od sebe odháněl. První rok byl úplně nejhorší. Nakonec jsme se ale s jeho hendikepem všichni nějak sžili, ale i tak jde o péči, která nikdy nekončí, je to náročné a zejména psychicky.
Náruč kolegy, která mě uklidnila
Občas si to vyčítám, ale občas mám i pocit, že vlastně nedělám nic zlého. Byla jsem najednou na všechno úplně sama a v práci jsem si byla hodně blízko se svým kolegou. Ten mi nabídnul pomoc a oporu – a já toho využila. Z přátelské pomoci se ale vyklubala láska – a já teď nevím kudy kam.
Nechci svého muže podvádět, to mi vážně nedělá dobře, kdyby nebyl na vozíku, jsem si jistá, že bych se s ním rozvedla a žila bych se svým milencem. Upřímně se totiž milujeme a já bych si moc přála být už navždy jen s ním. Ale nemůžu, svědomí mi nedovolí opustit muže na vozíčku.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Dita a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Pomoc psychiatra
On totiž manžel na tom není dobře ani po letech psychicky. Musí docházet na terapie k psychiatrovi a právě od něj vím, že by pro něj byl rozvod velkou ránou. Upřímně mám strach, že by to nezvládl a něco si udělal. Nechci to, musela bych si celý život vyčítat, že jsem ho zabila a vzala našim dětem tátu. Jako otec on je totiž vážně skvělý. Snažím se své pocity nějak utlumit, a dokonce jsem zvažovala změnu zaměstnání a úplné přerušení kontaktů se svým milencem, ale zatím to nedokážu.
Jen při té myšlence mi je úzko a celá se rozechvěji. Možná potřebuji více času, možná by bylo lepší, kdyby se na mě vykašlal on sám, což ale odmítá. Má mě rád a nechce se mě vzdát. Zároveň mě ale nenutí do rozvodu, je vážně skvělý – a vím, že bych bez něj to nejtěžší období jen těžko překonala.
Mám v hlavě zmatek, a to mě tíží, sužuje mě pocit viny, se kterým neumím bojovat. Nevím, jak dál.
