Dita (40): Zamilovala jsem se do svého kolegy. Doma mám ale manžela na vozíčku

Jsem už dvacet let vdaná, můj muž měl před sedmi lety vážnou nehodu, která ho připoutala na invalidní vozík. Nemůže chodit a já se o něj starám, dělám to ráda, jenže jako žena už nejsem šťastná. Zamilovala jsem se do svého kolegy, se kterým se cítím jako v pohádce.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

I když bych s ním byla ráda napořád, nemohu opustit manžela. To by mi svědomí nedovolilo. Nechci mít ale zničený život také, za svou nehodu si totiž mohl v podstatě on sám. Jsem v koncích.

Pád, který nám otočil život naruby

Můj manžel byl vášnivým motorkářem, já jsem tento jeho koníček nikdy moc neschvalovala. On totiž velmi rád machroval a na své motorce dělal doslova psí kusy. Věděla jsem, že jezdí nebezpečně, a tak jsem se ani příliš nepodivovala, když mi jedno nedělní odpoledne zazvonil telefon, volali mi z nemocnice, že můj muž měl nehodu. Samozřejmě, že jsem se o něj moc bála, měl štěstí, že vůbec přežil, ale bohužel ochrnul a už po zbytek života bude upoután na invalidní vozík.

Za svůj pád z motorky si ale mohl sám podle toho, co mi řekli vyšetřovatelé nehody. Předjížděl v zatáčce přes plnou čáru a svůj stroj nezvládnul. Kdyby býval trošku více opatrný, stát by se to vůbec nemuselo. Je to ale můj muž a já jsem věděla, že je mou povinností se o něj postarat. Také jsem mu to přece slíbila před oltářem. Jenže i já jsem jen člověk a myslím, že si zasloužím být trošku šťastná.

Život s invalidou není snadný

Máme spolu tři děti, pracuji v pekárně a do toho jsem se musela ze dne na den starat o muže, který nebyl zpočátku sám schopen vůbec ničeho. Museli jsme nechat upravit celý byt, já jsem si musela zkrátit úvazek v práci, abych to časově vůbec všechno mohla zvládat. Manželovi nastala také muka, musel docházet pravidelně na rehabilitace, na ty jsem ho musela vozit, zcela logicky se změnil i on sám.

Začal být nervózní, nevrlý, hodně nadával a všechny nás od sebe odháněl. První rok byl úplně nejhorší. Nakonec jsme se ale s jeho hendikepem všichni nějak sžili, ale i tak jde o péči, která nikdy nekončí, je to náročné a zejména psychicky.

Náruč kolegy, která mě uklidnila

Občas si to vyčítám, ale občas mám i pocit, že vlastně nedělám nic zlého. Byla jsem najednou na všechno úplně sama a v práci jsem si byla hodně blízko se svým kolegou. Ten mi nabídnul pomoc a oporu – a já toho využila. Z přátelské pomoci se ale vyklubala láska – a já teď nevím kudy kam.

Nechci svého muže podvádět, to mi vážně nedělá dobře, kdyby nebyl na vozíku, jsem si jistá, že bych se s ním rozvedla a žila bych se svým milencem. Upřímně se totiž milujeme a já bych si moc přála být už navždy jen s ním. Ale nemůžu, svědomí mi nedovolí opustit muže na vozíčku.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Dita a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Pomoc psychiatra

On totiž manžel na tom není dobře ani po letech psychicky. Musí docházet na terapie k psychiatrovi a právě od něj vím, že by pro něj byl rozvod velkou ránou. Upřímně mám strach, že by to nezvládl a něco si udělal. Nechci to, musela bych si celý život vyčítat, že jsem ho zabila a vzala našim dětem tátu. Jako otec on je totiž vážně skvělý. Snažím se své pocity nějak utlumit, a dokonce jsem zvažovala změnu zaměstnání a úplné přerušení kontaktů se svým milencem, ale zatím to nedokážu.

Marie (55): Až po třiceti letech manželství jsem přišla na to, co manžel celou dobu prováděl za mými zády.

Jen při té myšlence mi je úzko a celá se rozechvěji. Možná potřebuji více času, možná by bylo lepší, kdyby se na mě vykašlal on sám, což ale odmítá. Má mě rád a nechce se mě vzdát. Zároveň mě ale nenutí do rozvodu, je vážně skvělý – a vím, že bych bez něj to nejtěžší období jen těžko překonala.

Mám v hlavě zmatek, a to mě tíží, sužuje mě pocit viny, se kterým neumím bojovat. Nevím, jak dál.

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu