Moje maminka mi vždycky zdůrazňovala, že na světě je už tolik zla, že já bych se měla chovat vždy za každých okolností vlídně a snažit se druhým lidem pomáhat.
Její rady jsem si vzala k srdci, měla jsem krásné dětství plné lásky, u nás doma se nikdy nenadávalo, i když jsme měli sami málo, pomáhali jsme druhým a toho se držím celý život. Rozkrájela bych se nejen pro svou rodinu, ale i přátele nebo sousedy. Lidé si však na to zvykli a jak už to bývá, zneužívají toho.
Když je někdo v nesnázích, vyhledá mě
Pracuji jako zdravotní sestra a nejen ve své práci se snažím rozdávat úsměvy, pomáhat a šířit dobrou náladu. Jsem znechucená z toho, co se kolem nás děje. Nechápu, jak lidé mohou být tak zlí, jak mohou podvádět a šířit nenávist. Jsem taková, jaká jsem, i když mi děti občas říkají, že to přeháním a jednou na to doplatím, je mi to jedno. Nechci se změnit a dál chci všem pomáhat. Ale už jsem pochopila, že není moc lidí, kteří si toho váží.
Pracuji se starými a nemohoucími lidmi, i když mi už docházejí síly, stále dělám, co mohu a u nich alespoň vidím, že si toho váží. Jenže moje rodina, přátelé či známí si už zvykli na to, že pokud mají problém, já jsem jim na blízku a pomocnou ruku jim vždy podám. Na to ale začínám krutě doplácet.
Lidé si neumí ničeho vážit a i dobrého člověka okradou
Když se má sestra rozváděla, dostala se do finančních problémů a potřebovala půjčit peníze. Samozřejmě, že jsem jí nabídla pomoc, ale neměla jsem tolik hotovosti, abych ji založila. Jí v bance půjčit nechtěli, tak jsem to vzala na sebe. Ona však nesplácela, já jsem to několik let pokrývala místo ní a nakonec jsem se sama dostala do velkých dluhů. O sestře jsem už několik let neslyšela a stále to splácím. To mě bude mrzet až do konce života.
Julie (38): Manžel má velké zdravotní problémy a já vím, jak je vyřešit. Doma si ze mne ale utahují.
Podobně jsem dopadla, když jsem se snažila zachránit svou sousedku před manželem, který ji týral. Poskytla jsem jí bez váhání azyl, bydlela u nás tři týdny a pak nejednou zmizela. S sebou si vzala mé šperky po mamince, televizi, mobilní telefon a manželův notebook. Už jsme nikdy neviděli ani ji, ani naše věci.
Poučení? Ani ne, pomáhat nepřestanu!
I když mi manžel po těchto dvou incidentech na srdce důrazně kladl, abych se na tu svou dobrosrdečnost už vykašlala, já to prostě nedokážu. Jsem už zkrátka taková, neumím se na druhé lidi vykašlat, když mě potřebují.
Už jsem moc stará na to, abych se najednou změnila.
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní, maminky mívají vždy pravdu.Tím spíše to platí ve vašem případě.To ovšem neznamená,že budeme jednat způsobem jež je hodný obdivu nikoliv však následování, Obrazně řečeno dát hladovému rybu _je hezké,ale mnoho to neřeší._Lepší je naučit ho ryby chytat.Pomáhejte proto lidem jejich problémy řešit a neřešte je za ně.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
