Problém u nás starší generace je, že si často neumíme přiznat, kým ve skutečnosti jsme. Obzvlášť, jedná-li se o naší sexuální orientaci. Máme totiž pocit, že bychom tím něco ztratili, anebo naopak, že by nám cosi přebývalo. Ztracena by byla „pověst nezajímavého člověka“ a přebývaly by klepy sousedů. Možná, že v černobíle viděném světě to tak bude. Jenže, ptá se „černobíle natřený“ svět také na to, jestli jsme šťastní a můžeme se při tom všem sebeklamu, podívat vůbec kdy do zrcadla?
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Kluci se mi líbili od mládí
Není u mne nic jinak, než u dnešních mladých. Narodil jsem se jako gay a byl jsem jím celý život, přestože jsem se po mnoho desítek let snažil své skutečné já maskovat. Řečeno lépe, zapomínat na něj. V dobách mládí se mi líbilo hned několik stejně starých hochů, ale žádnému z nich jsem samozřejmě nikdy nic neřekl. Naopak, raději jsem se jim vyhýbal obloukem. Zvláštní je moment, když se člověk záměrně vyhýbá někomu, kdo se mu naopak líbí… Jenže, v dobách mého mládí to ani jinak nešlo. Stěží bych svou orientaci někomu vysvětlil, a pokud ano, problémy by mě čekaly stejně. Do toho jsem nepatřil k nejprůbojnějším, takže mě ani nenapadlo, shánět se po nějakém místě, kde bych mohl potkat jiné muže se stejnou orientací.
Maminka se těší na miminko
Kapitolou samotnou byla rodina. Má matka se totiž už od dob, kdy mě zajímal jen míč na fotbalovém hřišti, těšila na budoucí vnouče či vnoučata. Kudy chodila, tudy pronášela, že výchova musí začínat včas a tak jsem dobré rady, jak si nalézt v životě tu pravou, jak založit rodinu a pak být dobrým otcem, slýchával preventivně už od dvanácti. Bylo to hrozné a věřím, že s nadšením by podobnou atmosféru nepřijímal žádný kluk. Skoro, jako kdyby má máma tušila, že je se mnou něco jinak, vštěpovala mi razantně zásady „správné rodiny“ do hlavy všemi možnými prostředky. Když mi pak bylo osmnáct, zacházela už i tak daleko, že mi běžně různé dívky doporučovala a nenápadně dohazovala. V žádném případě ale nešlo o kandidátky na lásku, jako o dobře provedený kalkul. Přece, co bych se zahazoval s nějakou chudou holkou, když bych mohl mít nějakou, jejíž rodiče něco znamenají, že? A tak mi sháněla nevěsty. Naštěstí bezúspěšně.
Útěk na studia
Cokoliv, co šlo využít pro útěk z domova, jsem bral. I proto jsem se upnul na studia. Nebyla to sice žádná sláva, protože jsem na vysoké studoval jen humanitní obor, ale i tak šlo o dobu, na níž rád vzpomínám. A holky mého věku? S těmi jsem se docela rád bavil. Nebyl jsem zrovna „nepřítel žen“ a holky mi rády svěřovaly všelijaká svá tajemství a bolístky. Na oplátku jim má maličkost poskytovala zase „mužné“ pohledy a názory. Jedné spolužačce z ročníku jsem dokonce pomohl, aby si ji ten její „frajer“ vzal. Pouze já zůstával, jak se u žen říká, na ocet. Okolí důvod neznalo, znal jsem ho jen já sám. Roky šly a spolu s nimi pak přišla promoce i různá zaměstnání. Také „amok“ mé matky. Ta mě totiž považovala za beznadějného starého mládence už v pětadvaceti. Nějakou dobu jsem ji sice udržoval v klidu úvahami, že jsem studoval rodovou anamnézu, a protože máme v rodině hodně případů rakoviny, bylo by lepší děti nemít, ale dlouho mi to nevydrželo. Se slovy, že je to celé „totální hloupost, protože druzí mají také děti a anamnézu neřeší“, se celá smyčka zase uvedla do chodu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se oženil a… Pořídil si jedno dítě…
Anna a Čestmír
Anna byla jedna z dívek, která se mnou chodila na fakultu. Na rozdíl od ostatních se zoufale chtěla vdávat, jenže nikdo o ní nejevil zájem. Proč? Vlastně nevím. Podle mne to byla fajn holka na povídání i do nepohody, ale těžko říci. Nemám oči běžného heterosexuálního muže. Protože ale šlo o holku opravdu slušnou, rozhodl jsem se nakonec, že když už musím trpět, budu tím vykonávat alespoň dobrý skutek jinde a s Annou navázal vztah. K mému úžasu byla tolik velkorysá, že jí ani nevadilo, že spolu nic intimního nemáme. K maximálnímu štěstí jí totiž chyběl jen chlap a status vdané paní. To, jestli spolu něco „máme“ doma v posteli nebo ne, ji nezajímalo. Přesvědčila mě, a tak jsem ji požádal brzy i o ruku. Má máma sice notnou chvíli reptala, protože nešlo o dívku podle jejího gusta, ale nakonec uznala, že lepší ona, než žádná. Byli jsme vedle sebe šťastní a teprve po nějaké době se domluvili na jednom potomkovi. Z hlediska dnešních názvů jsme žili jako asexuální dvojice. K inkriminovanému okamžiku došlo jen několikrát za celé manželství a to výhradně kvůli synovi Čestmírovi.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Čestmír a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Na povrch jsme byli šťastnou rodinou. Ale, co si budeme povídat, mě do zpěvu často nebylo. Manželský život jsem díky Anně zvládal, jenže, pořád mi něco chybělo. Ochudil jsem se totiž o všechny ty první i osudové lásky, vášnivá vzplanutí, první doteky, polibky, zamilování i výbuchy radosti, když se vám povede, že vás miluje člověk, kterého milujete vy. Jedinou věc z toho jsem nepoznal…
Coming out v sedmdesáti
Přesto byla zbabělost silnější a já v klamu nakonec prožil i zbytek života. Teprve ve svých sedmdesáti jsem se rozhodl udělat zásadní zlom a všem sdělit pravdu takovou, jaká je. Hrozné to nakonec nebylo. Moje žena mě pochopila i dnes a syn se s podobným „překvápkem“ také slušně popasoval. Mně se velice ulevilo, protože vyšlo na povrch bez falše konečně to, co je mé skutečné já. Myslím, že pozdě, protože, kdo by měl zájem o sedmdesátiletého staříka? Ale přesto svého života nelituji. Ztracený nebyl. Víte proč? Protože jsem svým příkladem alespoň dokázal, že gayové (i ostatní LGBT lidé) jsou úplně stejní lidé, jako kdokoliv jiný. Že jsou to muži se stejnými úspěchy, pracovními radostmi i starostmi a hlavně, dovedou správně a kvalitně, pokud chtějí, vychovávat i dítě. Můj syn je totiž nejen úžasný kluk, ale v současné době má již několik let i známost s jednou prima holkou. Klape jim to a nejlepší na všem je, že ho k tomu nikdo nenutil. Jediné co rozhoduje, je jeho srdce a tak by to mělo být, ať jsme kýmkoliv a milujeme kohokoliv…
