Letos v létě to bude rok, co při autonehodě zemřel můj syn Jakub. Zanechal za sebou rozestavěný dům, dva syny a velkou bolest v srdcích nás všech.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Syn byl kromě pubertální přestávky vždy přesvědčený o tom, že se jednou stane veterinářem. Od malička ho zajímala zvířata. V pěti letech znal spoustu názvů hmyzů, které pozoroval, a pak se dožadoval všech možných informací o nich. Musela jsem pořizovat knihy o hmyzu v našich končinách, a místo knížek na dobrou noc předčítat kde se jaký hmyz vyskytuje a čím se živí. Když syn rostl, přešel na zkoumání větších zvířat. Kamarád veterinář ho pak k sobě někdy volal, když měl nějaký lehčí případ. To pak Jakub nadšeně asistoval.
Ranní výjezd
Loni v létě měl nečekaný výjezd, když mu zavolali, ať přijede k feně, kterou srazilo auto. Slunce bylo ještě nízko, a on jel okolo lomu na místo, kde si měl vyzvednout fenu. Potom už nevíme nic. Podle informací, které jsme se dozvídali hodně útržkovitě, měl řidič nákladního vozidla mikrospánek – a auto našeho Marka doslova sešrotoval.
Vyhasnul tak mladý a nadějný život. Život člověka, který během své profese pomohl zachránit desítky zvířat. Život mého milovaného syna. A také otce dvou malých kluků. Z ničeho nic odešel. S jeho ztrátou se neumíme dodnes smířit. Naplánovat pohřeb pro tak mladého člověka se zdálo jako nadlidský výkon. Nejen, že v tom hrály svou roli emoce všech zúčastněných, ale vložily se do toho i finance. Rodina totiž měla hypotéku a půjčku.
Opravovali si dům, který si před nedávnem pořídili. K tomu si vzal Marek ještě další půjčku na vybavení ordinace. My, rodiče, jsme jim dali na opravu domu všechny finance, které jsme měli naspořené. Najednou jsme zjišťovali, že nemáme z čeho uspořádat hostinu. Všechny nás bolelo u srdce a přemýšleli jsme, jak to vymyslet.
Moje skupinka na Facebooku
Nevěděla jsem, kudy kam. Proto jsem napsala do jedné z mých oblíbených skupinek na Facebooku, kde se sdružovaly babky jako já, a obrátila jsem se na ně s žádostí o radu. Napsala jsem, že jsem přišla o syna, že jsme jim již poskytli všechny naše finance a že nevíme, z čeho zaplatit důstojný pohřeb. Přidala jsem fotku Marka s jeho syny.
To, co se dělo pak, jsem naprosto nečekala. Myslela jsem, že mi ze své zkušenosti napíšou, jak se to dá řešit. Místo toho mě jedna z nich požádala o číslo mého účtu. Tam mi poslala čtyři stovky. Můj příspěvek na stránce upravila a číslo účtu tam připsala. Sdílela jej nevím kde všude. Během týdne se nám podařilo shromáždit dost peněz, abychom uhradili pohřeb, a zbylo nám ještě na další splátku půjčky.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Antonie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Snacha to vzala špatně
Snacha na tom samozřejmě po smrti manžela nebyla dobře. Vysvětlovat dvěma malým dětem proč se tatínek nevrátí – a k tomu mít na krku dluhy, to bylo silné kafe. Myslela jsem si, že jí finanční dar od lidí potěší. Místo toho se na mě opravdu nazlobila. Říkala, že nechce žebrat o peníze, že je to špatné vůči památce Marka. Nenechala si vysvětlit, že to nebyla moje iniciativa, ale jen pomoc kamarádky ze skupiny. Peníze jsme nicméně na pohřeb použili.
Alice (37): Máme dvojdomek s tchyní. Soužití spíše připomíná peklo.
Letošního léta se bojím. Docházejí mi síly. Rok uplynul a snacha mi stále nedovolila se s kluky sejít a být jim babičkou. Přišla jsem tak nejen o svého syna, ale i dva další milované kluky. Doufám, že se ještě dočkám toho, že je budu moct stisknout v náručí. Snad čas trochu pomůže.
