„Mami, já jsem se asi zamilovala,“ přiznala jsem u dortíku a kafíčka, které mi naservírovala. „Vždyť už taky bylo na čase!“, smála se mamka. Předtím jsem totiž o nikoho nestála. Tedy, bavilo mne, jak se kluci snaží a letí po mne, taky jsem se s někým vyspala, ale bylo to hlavně ze zvědavosti, cit chyběl. Mrzelo mne to, chtěla jsem prožívat to, co moje spolužačky.
Mr. Big
„A kdo je vlastně ten vyvolený?“, ptala se máma dál s úsměvem. „No, víš, ono to není úplně jednoduché, je o dost starší než já…“, nechtěla jsem na ni hned vyrukovat se jménem. „Ale holčičko, mně to nevadí, a když to nevadí tobě. I takové páry mohou zůstat spolu na celý život.“ „Znám ho? Jak se vlastně jmenuje?“, vyzvídala mamka. „No víš, mami. Je to Honza Pavlík.“, čekala jsem, co na to máma. „Počkej, Pavlíková, Pavlík, nemají ty dvě dcery?“, zeptala se už trochu ustrašeně. „No, mami, víš… ona je to trochu zamotaná situace.“, odpověděla jsem s obavami.
Věděla jsem, že máma vždycky bude stát při mně a bylo mi líto, jakým pomluvám a drbům bude muset čelit. Na druhou stranu jsem byla ráda, že o nás ví ode mne, ne od někoho cizího.
Láska je láska
S Honzou jsme se potkali na podnikové oslavě a hned jsem si všimla, jak je dokonalý. Skvěle ostříhaný, skvěle oblečený, na obličeji moderní třídenní strniště a chování dokonalého gentlemana. S tím jsem se opravdu u svých vrstevníků nikdy nesetkala. Zkrátka mi imponoval, ale nečekala jsem něco víc. Byla jsem úplně rozklepaná, když mne oslovil, potykali jsme si, dolil mi sklenku se šampaňským… a bavili se o všem možném. Na jeho žádost jsem mu na sebe dala telefonní číslo a ani mne nenapadlo, že mi skutečně zavolá.
Udělal to hned druhý den. A pak další a další. Chodili jsme spolu všude možně – do restaurací, do kina, na procházky, po památkách a i na diskotéce jsme byli! A na sex došlo až asi za měsíc, což jsem vnímala jako důkaz opravdové lásky. Zamilovaná jsem byla každou minutou víc a víc. Nechtěla jsem, aby mne opouštěl, ale vždy říkal, že už je to jen na chvilku. A i když tomu máma nevěřila, podal návrh na rozvod.
Řekl mi: „Víš, uvažuji o tom už dlouho, doma je to hrozný. Žena na mne řve nebo se mnou nemluví, dcery se chovají jako její zrcadlo, cítím se tam hrozně osamělý. A to domů nosím spoustu peněz, mají všechno, na co si vzpomenou.“ Uvěřila jsem, že kvůli mne se nerozvádí. „Víš, konečně jsem našel někoho, kdo mi dává sílu, naději a chuť do života“, přiznal se mi jednou.
Je to děvka, chce jen prachy
Zatímco já si byla jeho láskou i situací v jeho rodině jistá, lidé kolem to viděli jinak. Samozřejmě. Při věkovém rozdílu mne nutně považovali za „zlatokopku“, která chce být zajištěna.
„Víš, holčičko, já ti to strašně přeju, ale…“. Bylo mi jasné, kam tím míří. „Mami, ale to není, jako když od nás odešel táta za mladou ženskou!“, přesvědčovala jsem ji. „Když jsem Honzu poznala, byl osamělý a nešťastný, to bylo vidět. Někdy se dokonce při domácích hádkách sebrala jel přespat na hotel. Sám nevěděl, proč se vlastně nerozvedl už dávno.
Děsila ho představa soudů, tahanice o majetek a všechno kolem. Já se pro něj stala jen konečným impulsem a hybnou silou, aby začal žít jinak než doposud.“, vyprávěla jsem mamce. „Rozvod ještě neproběhl, ale dělení majetku ano. Jeho žena a dcery by mu měly být vděčné, kolik majetku jim zanechal, přestože se k němu chovaly hrozně.“, dokončila jsem (zatím) šťastný příběh, i když pro celé své okolí jsem pouze děvka. Ale co, za to štěstí a lásku mi to stojí! Ať si každý říká, co chce!
Mínění lidí člověk jen těžko změní. Když si udělají nějaký názor a předávají si ho, stává se pravdou. A odnepaměti takové situace lidé vyhledávají, aby si měli o čem povídat…
