Anežka
Můj muž vždy, když jsme řešili nějaké komplikované provozní věci nebo jeli na návštěvu k mojí mámě, v žertu říkal: „Až mne pořádně naštvete, nechám vás tady a odstěhuju se na Nový Zéland půjčovat surfy.“ Tedy tehdy to v žertu bylo, nebo jsem si to alespoň myslela.
Věděla jsem, že s ohledem na děti bych něco takového udělat nemohla, i pokud bych chtěla od všeho utéct nebo udělat podobně dramatické gesto. Navíc nebyl důvod. Ve vztahu jsem se cítila spokojená, a i když počáteční vášeň už byla pryč, svého muže jsem milovala a cítila jsem se s ním bezpečně a také milovaná.
Nikola
Až se jednou děti vrátily z procházky s tatínkem a zcela nevinně se mě zeptaly, zda znám nějakou Nikolku. Vysvětlila jsem dětem, že Nikola je tatínkova sekretářka, a tím jsem hovor považovala za uzavřený. Jenže další nevinná otázka mne zasáhla jako blesk: „A proč jí tatínek říká Macíčku?“
Co teď?
Zhroutila jsem se a agresivně po svém muži žádala pravdu. Nakonec se k milence přiznal. Dokonce se mi zdálo, že se mu asi ulevilo, když mohl prozradit své tajemství. Já se chovala zcela opačně – brečela jsem, křičela, nadávala, škemrala… vše dohromady.
Když jsem se trochu uklidnila, uvědomila jsem si, že jde o důsledek nezvládnuté krize středního věku. Že kdyby se můj muž nechal potetovat, skočili bychom si společně s padákem nebo udělali cokoli jiného a bláznivého, možná by k té nevěře ani nedošlo. Ale najednou jsem viděla, že vlastně náš vztah je „mrtvý“ už dlouho.
A jeho koncem nebyla tahle nevěra ale to, že jsme si už minimálně rok nepopovídali, že jsme se vlastně jeden o druhého přestali zajímat. Jistě, řešili jsme věci kolem dětí a domácnosti, ale dokonce jsme spolu nebyli ani na žádné večeři, v kině, divadle… zkrátka nikde. A postupně vymizely i polibky a něžná gesta. Žili jsme vedle sebe, ne spolu. Jak to, že jsem to necítila? Že mi oči otevřela až Nikola?
Být sama sobě na prvním místě
Po téhle „ráně“ se můj život přepnul do režimu autopilota. Chodila jsem do práce, starala se o děti, chodila k psychologovi, kterému jsem často i pozdě večer volala, abych se zeptala, jak si mám vykládat to či ono gesto nebo větu, kterými se manžel vyjádřil. Řešila jsem pořád a všechno. Chtěla jsem mít naplánované varianty života, ať už se situace vyvine jakkoli. A právě od psychologa jsem se dozvěděla, že něco plánovat nemá smysl. Musí to být on, kdo přijde s něčím, na čem se dá stavět, nebo naopak podat žádost o rozvod. Buď chce, nebo nechce náš vztah udržet, a pokud ano, je nutné, aby se k tomu postavil čelem.
Ačkoli to bylo těžké, vzala jsem si k srdci také radu, že pro záchranu vztahu jsem už udělala maximum a teď je čas začít se starat primárně o sebe. A začít tím nejjednodušším, ale nejdůležitějším – jíst, pít a spát. A manžela nechat, ať si bojuje svůj vnitřní boj sám. Nenechat se zatahovat do jeho debat, o řešení dilemat, zkrátka ho nechat být, ať se trápí. Sám to dopustil, sám si musí pomoci.
A být i vítězem
Zní to malicherně, když řeknu, že jsem z toho vyšla jako vítěz a manžel s námi zůstal. Postupně si uvědomil, že nás vlastně miluje, že to není o přemáhání se „kvůli dětem“ a dokonce mne poprosil o odpuštění.
Konec dobrý, všechno dobré? Možná. Zatím nás ale čeká spousta práce, tolerance a trpělivosti při dalším budování vztahu. Skutečnost musíme přijmout, ale přestat se k ní vracet, zaměřit se na současnost a budoucnost.
Pokud to ustojíme, náš vztah prý už nikdy nebude takový jako dřív, ale může být – právě díky prodělané hluboké krizi – kvalitnější a šťastnější. Jen je na uzdravení potřeba hodně času. Tak nám, prosím, držte palce!
