Co teď?

Zhroutila jsem se a agresivně po svém muži žádala pravdu. Nakonec se k milence přiznal. Dokonce se mi zdálo, že se mu asi ulevilo, když mohl prozradit své tajemství. Já se chovala zcela opačně – brečela jsem, křičela, nadávala, škemrala… vše dohromady.

Když jsem se trochu uklidnila, uvědomila jsem si, že jde o důsledek nezvládnuté krize středního věku. Že kdyby se můj muž nechal potetovat, skočili bychom si společně s padákem nebo udělali cokoli jiného a bláznivého, možná by k té nevěře ani nedošlo. Ale najednou jsem viděla, že vlastně náš vztah je „mrtvý“ už dlouho.

A jeho koncem nebyla tahle nevěra ale to, že jsme si už minimálně rok nepopovídali, že jsme se vlastně jeden o druhého přestali zajímat. Jistě, řešili jsme věci kolem dětí a domácnosti, ale dokonce jsme spolu nebyli ani na žádné večeři, v kině, divadle… zkrátka nikde. A postupně vymizely i polibky a něžná gesta. Žili jsme vedle sebe, ne spolu. Jak to, že jsem to necítila? Že mi oči otevřela až Nikola?