Dělala jsem pro něj první poslední. Vařila jsem, prala, nakupovala, a hlavně přehlížela jeho chyby. A stejně odešel, ostatně jako všichni muži v mém životě, včetně otce. Byla jsem tehdy ještě malá, ale cítila jsem, že mámu opustil kvůli mně. Protože jsem pro něj nebyla dost dobrá. A stejně jako zmizel otec, stále jsem si hledala muže, kteří mne nakonec opustili. Od mužů zkrátka nelze čekat nic dobrého, jen zradu a zklamání.
Tolik ponížení
Věci si sbalil, když jsem nebyla doma, a jako vrchol drzosti mi na stole nechal seznam všeho, co mi kdy koupil, a to i s cenami. A ještě k tomu na seznamu byl i účet za naši první společnou večeři rozdělený napůl! Ocitla jsem se v hrozné depresi. Naštěstí ale ne všichni lidé mají tendenci ubližovat ostatním, když něco nevyjde podle jejich představ. Mám velké štěstí, že jsem si udržela kamarádky, a právě jedna z nich mne vytáhla z postele a spolu s dalšími dvěma kamarádkami odvezla na „detoxikační víkend“, jak tomu říkala. Často detox potřebuje víc naše psychika než naše tělo.
Víkend za trest?
Klára si usmyslela, že pohyb, kosmetika a meditace mi udělá dobře. Já měla tak akorát náladu na to, aby mi dobře udělal alkohol. Takže když holky ráno rozesmáté a plné elánu vstávaly, já už byla ponořená v minibaru. Že ty mrňavé lahvičky jsou pěkně drahé, to mi bylo úplně jedno, potřebovala jsem se na všechny ty procedury a meditace posílit, abych je vůbec přežila.
Když jsem se sháněla po kávě, vysvětlili mi, že tady se káva nepije, protože dehydratuje a že si mám dát zelený čaj. Chyběl mi kofein i cukr, tak jsem si začala na mobilu googlovat, kde v okolí se dá koupit něco normálního. „Mobil tady nepoužíváme, smyslem vaší přítomnosti zde je žít tady a teď a nerozptylovat se vnějšími vlivy a bílým světlem.“, vysvětlila mi a už mne vedla k trezoru, do kterého jsem musela svůj mobil uložit.
Tam jsem potkala ještě jednoho chudáka, kterého odchytili s telefonem. Byl to kluk, lehce přes dvacet let a sem vůbec nezapadal. Oba jsme telefon odevzdali a ploužili se na meditační očistu mysli. Nakonec jsme šli raději ven na vzduch.
Jak je to s láskou
Bylo velmi osvobozující povídat si s někým úplně cizím, kdo neznal mne ani můj příběh. Často právě lidem, které neznáme a už je nikdy neuvidíme, nám umožňuje říct mnohem víc, než lidem blízkým nebo i sami sobě. Procházeli jsme se přírodou kolem hotelu, povídali si o všem možném, až došlo i na téma vztahů.
Honza náhle prohlásil, že s láskou je to zkrátka těžký, zvlášť když už člověku není -náct. „A ani třicet“, dodala jsem já. „Víš, nejtěžší je po všech karambolech se vztahy, zase začít opravdu důvěřovat a neodsuzovat sám sebe.“ Byla jsem překvapená, na svůj věk mluvil dospěle a měl absolutní pravdu.
Nebojte se svěřit ostatním – ten, kdo vás nezná vám může kolikrát pomoci úplně nejvíce!
