Nejsem nakažlivá, nejsem žádná zrůda, jen od malička bojuju s lupénkou a celkově špatným stavem kůže. Lupénka je u mě hodně rozsáhlá, někdy je to lepší, jindy horší, a to pak nosím jen dlouhé rukávy a kalhoty. Důvod je prostý.
I dnes se najdou lidé, kteří kvůli předsudkům dokážou být neskutečně zlí a urážejí mě. Můj poslední zážitek z koupaliště mě přesvědčil, že se bez koupání v létě raději obejdu.
Roční období, které bych raději přeskočila
Mám ráda léto i vodu, ale v posledních letech se bazénům vyhýbám – a stejně tak sluníčku, i když to je na lupénku prospěšné. Když už jdu na slunce, je to hodně daleko, kde nejsou téměř žádní lidé. Jelikož trpím touto nemocí od malička, zvykla jsem si na ni a už mi to ani nepřijde. Jenže lidé, když mě vidí, odsedají si, nechtějí se mě dotýkat a někteří mají i hodně nemístné poznámky. Kvůli takovým jsem léto začala nenávidět – a je to pro mě období, které bych nejraději přeskočila.
Když se mi smály děti, brala jsem to
Vím, že má kůže nevypadá hezky, ale já sama mám co dělat, abych se s tím smířila a posměšky a urážky lidí mi vůbec nepomáhají. Setkávala jsem se s tím už od malička. Jenže od dětí jsem to tak nějak brala, ty nemůžou vědět, že je to normální, že nejsem nakažlivá a že jde jen o obyčejnou lupénku. Dospělí by to ale vědět měli, proto mě jejich reakce dokážou skutečně rozladit a ublížit.
Poslední návštěva koupaliště
Lékař mi doporučil pobyt na sluníčku, v rozumné míře totiž lupénce prospívá. Chlorovaná voda v bazénu také ničemu neublíží a tak jsem se před třemi lety vydala s kamarádkou na koupaliště. Bylo vážně vedro, chtěla jsem se osvěžit tak, jako každý jiný člověk na našem koupáku. Jenže to jsem netušila, že svou lupénkou vyvolám takovou vlnu odporu.
Když mě lidé viděli jít do bazénu, začali si klepat na čelo, několik lidí se dívalo střídavě na mě, na mou kůži a pak zase na sebe. Jeden z nich vykřikl, že tam vůbec nemám lozit, že je to pěkně nechutné a oni nechtějí nic chytit. Úplně jsem zrudla, styděla jsem se a bylo mi z toho smutno. Kamarádka se mě snažila bránit, vyvolala ale pouze hádku, do které se zapojila půlka lidí v tom velkém bazénu, a já jsem usoudila, že tohle nemá cenu.
Čtěte také: Hana (35): Kvůli drobnému gynekologickému zákroku v dětství nemohu zahájit sexuální život.
Odešla jsem z koupaliště a už se na něj od té doby nepodívala. Koupat se nechodím už vůbec. Léto trávím doma nebo někde v přírodě daleko od lidí. Kdy už konečně okolí pochopí, že jsem normální a nemůžu je nakazit?
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní,
Nic zcela nového pod sluncem. Lidé, kteří naplňující obsah anglického slova hater (hate – nenávidět), žili od pradávna. Na veřejných fórech vyjadřovali v anonymitě naprostý nesouhlas a odpor ke konkrétním osobám nebo věcem.
Také termín troll byl znám již ve staré švédštině. Označoval démona, jenž žije v jeskyni nebo v moři. Vypadá někdy jako trpaslík, jindy jako obr. Škodí především lidem a občas i jiným bytostem. Požírá pocestné, v nejlepším případě je jen děsí. Vždy v negativní roli se trollové objevují např. coby literární postavy v díle Henrika Ibsena nebo J. R. R. Tolkiena. Trollové žijí skrytě. Mnozí musí, neb vyjdou-li z jeskyně, zkamení.
Negativismus hatera je jeho životním názorem a na hlubší poznání někoho nebo něčeho mu nezbývá chuť ani čas.
Troll rád, byť z úkrytu, na sebe obrací pozornost. Těší ho polemika. Odměnou je mu mj. i emoční rozkolísání kritizovaného. Nejde mu jen o obecnou negaci. Chce uškodit, plivnout, ukázat někomu – jak je dotyčný špatný. Mstí se a nepotřebuje ani vědět zač. Pomyslnou hůl si vždycky najde.
Proč tak činí?
Klasické vysvětlení „Freude, Freude, vždycky na tě dojde“ podám formou vzpomínky na MUDr. Bohodara Dosužkova. Byl to Ukrajinec, přímý žák Sigmunda Freuda, prchl před bolševiky. Po jistých peripetiích se usadil v Praze. Patřil k otcům zakladatelům české psychoanalýzy. V dobách, kdy daný směr považovala oficiální psychiatrie za zrůdnou pavědu, patřil mezi její strážce a zachránce. Tajně vedl žáky a pořádal zcela neoficiální bytové semináře. A kde to jen trochu šlo, vědu svého srdce propagoval. Ovládal několik jazyků, nicméně česky hovořil s výrazným ruským přízvukem.
Již si nepamatuji, čeho se týkala psychoterapeutická diskuse někdy na počátku sedmdesátých let minulého století. Vzpomínám si jen, že počet přítomných lékařek a psycholožek výrazně převyšoval počet jejich tamtéž se vyskytujících mužských kolegů. V živé diskusi se po chvíli přihlásil MUDr. Dosužkov a s nezaměnitelným akcentem děl: „No, pánové, já vás tady poslouchám a diviym se. Co to tu povidáte. Copak nevite, že již papa Freud nás všechny účil, že máme dvě entity – libído a destrudo. No a když není libido uspokojéno, tak co triumfuje – no přéce destrudo!“ A bylo takříkajíc vymalováno. Diskuse skončila.
Pravda, dnes vidíme dál než „papa“, podobně jako vidí dál trpaslík na ramenou obra. Libido nelze vnímat jen jako sexuální pud. Lze tu uvažovat o touze po libosti. Vzpomenout lze i na výrok původně psychoanalytika a posléze zakladatele transakční analýzy Erica Berneho: „Když vás dlouho nikdo nehladí, začne vám vysychat mícha.“
Obávám se, že stav míchy trollů a haterů, s nimiž jste se setkala, bude zdrcující.
Mindrák plive slovy
Pojďme zpět k individuální psychologii. Podle A. Adlera usiluje každý o překonání pocitů méněcennosti a o dosažení nadřazenosti nad jinými lidmi. Prvotní příčina pocitu méněcennosti je fyziologická – slabost dětského těla. Následně se proměňuje v psychologický jev. Pocity méněcennosti považuje za situaci nedostatku. Vyrovnat se s nimi je základní impuls – motivační činitel v každé lidské činnosti.
Jinými slovy: ne vždy dokážeme s pocity nedostačivosti až méněcennosti úspěšně bojovat. Leckomu stačí z úkrytu slovy plivnout na druhého a připadá si snadno a rychle jako alfa jedinec.
Co s tím?
Hatery a trolly je nejlépe ignorovat.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
