Nejspíš to bude znát každá druhá holka. Narodíte se, vyrostete, dospějete a než se nadějete, vaše matky už sní, jak se brzy dobře provdáte či alespoň zadáte. Jistě, 19. století je minulostí a současnému trendu panuje samostatnost. Single život je „in“. Přesto matek, úpěnlivě se těšících na vdavky svých děvčat, zase tolik neubylo. Mým snem je škola a příprava na budoucí zaměstnání. Na randění s kluky nemám už nějaký ten rok kdy, a tak se aranžování mého soukromého života chopila má milá, ale neuvěřitelně tvrdohlavá matka. Nešťastně. Nemohu sice uvěřit, že to řeknu, ale v posledních měsících mi současná koronavirová krize paradoxně přišla vhod. Zamezila totiž „povinnému“ randění na matčin příkaz.
Šikovná dcera
Mám to štěstí, že jsem se narodila do vcelku movité rodiny. Nejsme sice žádní multimilionáři, ale o peníze doma nouze nikdy nebyla. Otec je úspěšný podnikatel, matka sečtělá manažerka, která si dovede jít za svým, třeba i „proti zdi“. Což by nevadilo, kdyby se ovšem některé naše priority zásadně nelišily. Už jako malá jsem cítila určitý handicap v tom, že nejsem příliš pohledná. Snad jen s „tunou“ líčidel a radou stylistů se ze mne občas stane někdo, kdo stojí za pohled nějakého muže. Jinak ne. To máma je úplně jiný typ. Ač jí je už hodně přes šedesát, postavu má stále jako dvacítka, k tomu od přírody krásné kvalitní vlasy, výjimečné rysy v obličeji, které se jen tak nevidí a navíc ani nevyžadují příliš mnoho líčidel. Přesto si geny rodičů pohrály, a můj vzhled pochází převážně ze strany otce, kde ženy krásy zrovna příliš nepobraly. Nikdy jsem sice netoužila být kráskou třídy, ale ani úplnou šedou myškou, a tak jsem se v dětství snažila své nedostatky kompenzovat alespoň tím, že jsem se dobře učila a byla nadaná jak na sporty, tak třeba i na hudbu. Fungovalo to. Třídní o mně navíc hovořila jako o vždy šikovném děvčeti, což mi činilo alespoň malou satisfakci za fakt, že zkrátka nejsem ta miss vesmíru, za jakou by mě má krásná máma chtěla…
Z problému k problému
Nějakou dobu jsem si myslela, že mou jedinou a největší potíží bude i nadále vzhled. Máma do mne navíc dost „ryla“. Radila mi (spíše nařizovala), jak bych měla chodit oblékaná, jak se líčit a co nikdy nedělat, což mě po čase štvalo, obzvlášť v době dospívání. Přesto bylo možné, vstoupit v rámci naší „módní bitvy“ i na půdu kompromisů. Občas jsem udělala radost já jí tím, že jsem poslechla, občas ona mně, že mi něco pochválila anebo jednoduše nějaký můj nedostatek přehlédla. V čem se ale s mámou nedalo vyjednávat nikdy, byla představa mého budoucího soukromého života. Aniž bych to tušila, nalinkovala mi ho na roky dopředu tak, že jsem jednoho dne nemohla uvěřit vlastním očím. Po dokončení vysoké školy se podle ní prý musím vdát a ideálně ještě před zahájením vlastní pracovní kariéry, přivést na svět alespoň jednoho potomka – to v souvislosti s tím, jak společensky významný bude můj budoucí manžel… Když mi tohle všechno sdělila, zalapala jsem jen marně po dechu. Nevěřila jsem, že něco takového může myslet vážně, a bylo ještě hůř. Když jsem totiž zůstala i v jednadvaceti stále ještě nezadaná a vztahy nepolíbená, rozhodla se má máma vzít věc do vlastních rukou, a sehnat mi partnera sama. To, že jsem odmaturovala s vyznamenáním a dostala se bez potíží třeba na práva, jako kdyby matku najednou vůbec nezajímalo. Jediné, v čem spatřovala prioritu, byly mé vdavky…
Honza
A jak jsem správně předpokládala, měla už po ruce i nějakého nadějného adepta na manželství. Nemýlila jsem se. Když mi potom jednoho dne připomínala, že mám včas přijít domů, protože bude mít naše rodinka návštěvu, a sice jinou rodinku a jejich úžasného syna Jana, zmocňovala se mne panika a bezmoc. Jenže. Na odstěhování se z domova jsem tehdy neměla dost sil ani vlastních peněz a věčné dohady s matkou začínaly být již nesnesitelné. Slíbila jsem si proto, že Honzovi, tedy synkovi kamarádky mé mámy, dám jednoduše šanci, aby mě alespoň lépe poznal. To vše jsem učinila s myšlenkou, že z nás budou třeba i dobří kamarádi. Rádoby optimistický scénář se ale nevyplnil. Honza se totiž hned první den na večeři projevil jako krajně nesympatický a nafoukaný mladík, jehož celé já tvoří pouze rodinné jmění a pýcha. Jiná holka by po něm sice „skočila“ s radostí, ale mne rozhodně nezaujal. To samé platilo i o jeho rodině, která byla nejen silně povrchní, ale i dost snobsky uvažující. „S takovými nechci mít nic společného.“ Vysvětlila jsem později matce. Té se však můj názor poněkud nepřekvapivě nelíbil. Stála si za myšlenkou, že Jan by se ke mně coby skvělý partner nejen hodil, ale hlavně dobře zapadal do mého života. Života, o kterém ve skutečnosti nevěděla takřka nic.
Týdny ubíhaly a nakonec neutekl jediný měsíc, aby k nám Honza s rodinou alespoň jedenkrát nepřišli na návštěvu. Jak to šlo, setkávání jsem se záměrně vyhýbala, nicméně i tak mě pár střetů neminulo. Máma mé výmluvy samozřejmě brzy prokoukla, a tak mi často schválně říkala jiné časy návštěv jen proto, abychom se s Honzou prostě museli setkat, i kdyby to mělo být jen ve dveřích domu. Vycházelo jí to a já byla zoufalá. Netušila jsem, jak jen tohle hloupé, nikam nevedoucí namlouvání zarazit, co si vymyslet. Až v březnu tohoto roku mě „zachránilo“ něco, co by mě snad ani v nejšílenější noční můře nenapadlo.
Čtěte také: Kamila (59): Syn se topí v dluzích a já mu neumím pomoct.
Pandemie Covidu
Není to tak dlouho, co se svět dozvěděl zdrcující zprávu o pandemii tzv. koronaviru, tedy viru, který může být určitým lidem velmi vážně nebezpečný. Stejně, jako miliardy ostatních lidí na zemi, se logicky polekala i celá naše rodina. Pamatuji se, jak u nás byla do haly svolána rodinná porada, na které se projednávalo, co a jak dál… Ta tam byla najednou řada věcí, která nás tížila dříve. Nyní šlo o skutečný problém a bylo potřeba jednat. Jedním z prvních kroků byl i naprostý odstup, díky kterému odpadly naše veškeré návštěvy a spolu s tím samozřejmě i Jan a matčino vzorné dohazování… Zprvu jsem si říkala, že to bude jen chvilková záležitost a očekávala, že hned, jak se situace vrátí do normálu, mi máma začne Jana zase znovu předhazovat, ale už se tak nestalo. Situace se nelepšila, přísný odstup jsme bez přestání drželi dál, a to tak dlouho, až se Honza jednoho dne, přímo před mou mámou skrz video rozhovor otráveně a znuděně vyslovil, že o mne vlastně už dávno nemá zájem. Proč? Prý proto, že nejsem jeho typ… Užasla jsem radostí. Mou matku událost sice ještě nějaký týden mrzela, ale nakonec ji, zdá se, překonala. To já náš virtuální rozchod oslavila, v samotě svého pokoje, šampaňským. Měla jsem velikou radost, která ovšem při každém pohledu na televizní obrazovky a statistiky o viru, zase tichla, až brzy ztichla úplně. Pod tíhou tragických událostí jsme si totiž nejen já, ale snad i má pyšná matka začaly definitivně uvědomovat, co jsou pravé hodnoty lidského života a jak může být lidský život křehký. Světová pandemie mému soukromému životu v tomto jednom směru paradoxně pomohla. Ovšem, bylo-li by rozhodnutí na mně, a mohla bych si nyní přát alespoň jedno jediné kouzelné přání, přála bych si, aby se nic z toho nikdy lidstvu nestalo a všechno bylo zase tak zdravé a v pořádku, jako před rokem 2020.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní,
tzv. „příbuzenská pavlač“ projevující se dotazy typu „kdy už konečně budeš někoho mít“ a posléze pak otázkami „kdy už budete mít konečně miminko“ má dlouholetou tradici. Protivná, a tudíž velmi nevhodná je stejně tak dnes jako v minulosti. Rčení „všechno zlé může být i k něčemu dobré“ je neméně tradiční. Na rozdíl od předchozích obsahuje pravdivou životní zkušenost. Pokud možno se nenechte nakazit covidem ani otrávit hloupými řečmi. Bude líp.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
