Jmenuji se Olga a je mi dvaačtyřicet let, i když si myslím, že na svůj věk vůbec nevypadám. Snažím se pravidelně cvičit a jíst zdravě, jenže v poslední době máme doma s manželem problémy, a tak dost hřeším. Myslím, že jsem pár kilo přibrat mohla, ale nijak závratně to na sobě nepozoruji.
Můj manžel se mnou nechce už více než půl roku spát – a já vůbec neznám důvod. Stále se mi vymlouvá na práci, ale já moc dobře vím, že mi lže, a ten pravý důvod se snažím odhalit sama. Možná má milenku, i když mi to na něj moc nesedí. Každopádně nevím, co mám dělat dál, a jak náš sexuální život zase obnovím.
Oli, jsem unavený
Už přes půl roku doma večer v ložnici neslyším nic jiného, než že je můj muž unavený a proto musí jít hned spát. Chybí mi nejen sex, ale i něžnosti, jsem z toho už pomalu zoufalá. Problémy v posteli jsem začala zajídat a trošku jsem přibrala, což je podle mé nejlepší kamarádky možný důvod manželova nezájmu. Já jsem však přesvědčená, že problém je úplně někde jinde.
Druhá kamarádka mě zase přesvědčuje o tom, že jeho nezájem o sex pramení z toho, že si ho užívá někde mimo domov. Můj manžel však měl vždycky na nevěru jasný názor, navíc pochází z dost křesťansky založené rodiny a dodnes chodí každou neděli do kostela, takže pochybuji o tom, že by měl někoho jiného. Bojím se, aby v tom nebyl zdravotní problém, nějaké problémy s erekcí totiž už můj muž v minulosti měl.
To se stává …
Když se ohlédnu asi tři roky zpět, vzpomínám si na čtyři malé nezdary během našich sexuálních hrátek. Muže jsem pokaždé uklidňovala klasickým klišé, že tohle se stává občas každému, ale my ženy moc dobře víme, že tohle muži neradi řeší a už vůbec nejsou schopni si připustit takové selhání. I přesto jsme spolu ale normálně spali i několikrát do týdne. Pak přišel zlom, byl unavený jednou, podruhé a teď je to přes půl roku, co jsme se milovali naposledy.
Odcizení, které něco naznačuje
Myslím, že mi hodně naznačuje i to, že jsme se neodcizili pouze v posteli, ale i v běžném manželském životě. Mnohem méně si povídáme, skoro nikam nechodíme a můj muž je celkově hodně sešlý a utrápený. Všechno však dokola shazuje na práci. Bojím se, aby nebyl nemocný, věřím tomu, že by byl schopen mi to skrývat, to by však už muselo být opravdu něco hodně vážného.
Jenže, jak to z něj šetrně dostat a pomoct mu?
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní, důvodů, proč se váš muž chová tak jak se chová, může být celá řada. Kamarádky to s vámi asi myslí dobře ale nemají věšteckou, křišťálovou kouli nezbytnou k jednoznačné prognóze. Když vám doporučí „vyříkejte si to“, dostávám kopřivku. Buď se dozvíte banální fráze nebo se pohádáte. Do třetice hrozí, že se dozvíte něco, co slyšet nechcete a s čím teď a nyní nemůžete nic dělat. Raději vyčkejte a nemalujte čerta na zeď. Mohl by tam zůstat. Pro začátek zadejte do internetového vyhledávače název Beckova škála deprese. Vyplňte jí podle instrukce za manžela. Tak jak jeho chování vidíte. To co u něj popisujete totiž velmi připomíná depresi nebo přinejmenším její lehčí stupeň dysforii. První pomoc poskytnou antidepresiva – léky nenávykové ani nesnižující pracovní výkonost.
Problémy nevyřeší. Jen učiní depresivního člověka je řešit.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
