Jana (20): Mám nadváhu, hraji stále na PC a žiji s rodiči. Proč nikdo nechápe, že jsem přesto šťastná?

Neustále mi někdo předhazuje, jak bych měla změnit svůj život. Je mi totiž rovných dvacet a místo toho, abych šla na vysokou nebo si hledala zaměstnání, jsem se uchýlila k hraní počítačových her. I na nich je možné zbohatnout a já to jednoho dne dokážu! I když si moje okolí myslí, že jsem na hraní her závislá, já si to nemyslím. Je mi při hraní zkrátka dobře, dostatečně mě uspokojují. 

A to možná vede k druhému problému – k mé nadváze. Asi by to většinu mých vrstevnic štvalo, ale mně to vlastně vůbec nevadí. Při hraní her si zkrátka dopřeji skvělý hambáč a hranolky, chipsy nebo vypiji i dva litry Coly za den. Dodržovat pitný režim se má, ne? A od těchto mých údajných “problémů” se také odvíjí další (prý smutný) fakt, a sice že nemám přátele a žiji s rodiči. 

Jsem takto šťastná. Proč to nikdo nechápe?

Někdy někdo asi řekl, jak by měl vypadat ideální život nebo jak by lidé měli žít. Zavedly se jakési stereotypy, a sice po studiu hledání zaměstnání, koupě vlastního domečku nebo bytu, založení rodiny, pořízení psa. A když někdo z těchto předem stanovených stereotypů vystoupí, hned je špatně. A to je ostatně taky můj případ. 

Ve svých dvaceti letech žiji s rodiči, podle kterých jsem závislá na hraní počítačových her. S neustálým vysedáváním se pojí zdravotní problémy plynoucí z obezity. Rodiče jsou ze mě zklamaní, ale nechápu, proč. Asi si představovali jinou dceru, která by žila ve dvaceti trochu jinak. Já si však myslela, že vždycky chtěli spokojenou a šťastnou dceru. Proč nechápou, že já takto spokojená jsem?

Chtějí mě vystěhovat

Změň svůj život nebo jdi z domu! To je ostatně věta, kterou jsem v posledních týdnech slýchávala často, ale nikdy by mě nenapadlo, že k tomu opravdu dojde. Najednou rodiče přišli s tím, že nehodlají dotovat “propálenou” elektřinu a taky jídlo, kterého sním hromadu. Raději se mě zřeknou, než aby sledovali, jak se můj život žene ke dnu. 

Nepřehlédněte: Veronika (33): Manžel odjel pracovat do zahraničí. Až telefonát o jeho úmrtí odhalil hnusnou nevěru

Proč však neustoupí ze svých stereotypů? Nikdy by ze mě zklamaní nebyli, kdyby se vzdali svých idejí o dokonalém životě dcery. Kdyby se svých idejí vzdali, rázem by pochopili, že i přes můj možná trochu zvláštní styl života jsem spokojená a šťastná. Jelikož se však idejí nevzdávají, čekám, kdy přijdou s mými sbalenými kufry a já půjdu z domu. I když mám chuť dohadovat se a tvrdit, že na to nemají právo, vím, že by to bylo k ničemu. A tak mi nezbývá než klást si otázku, kdy ten den nastane? Svůj život změnit nehodlám. Není snad úkolem každého člověka dosáhnout vlastní spokojenosti a štěstí? Já to zvládla! Proč to nikdo nevidí?

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Katka Procházková
ZAVŘÍT