Se svým manželem jsme žili už před rozvodem dva roky téměř odděleně, domů docházel jen z praktických důvodů a také kvůli naší společné dceři. Nyní jsme už rok rozvedení a on žije od nás padesát kilometrů daleko.
Tento článek vychází z reálného příběhu zaslaného naší čtenářkou. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
I přesto, že je hodně zaneprázdněný a často musí jezdit kvůli práci na dlouhé služební cesty, u soudu si zažádal o střídavou péči – a ta mu byla i přiklepnuta. Nyní se máme po čtrnácti dnech střídat v péči o dceru, jenže ta ke svému otci jezdit nechce. V jeho novém bydlišti si stále nenašla kamarády, navíc ji bývalý často nechává s chůvou, kterou si platí. Rozhodnutí soudu však nezměním – a do dalších tahanic se mi nechce.
Mami, opravdu tam musím?
Dceři je osm let, vztah se svým otcem má dobrý, jenže když k němu přijede, vídá ho velmi málo, často jen večer nebo ráno u snídaně. Laura je hodně zvídavé a chytré dítě, ale má problém s navazováním nových vztahů. Ani po roce si u svého otce nenašla kamarády, a tak se tam cítí často osamělá a jezdit k němu nechce. Tedy ona by chtěla, ale spíše jen na víkendy, podle soudu tam ale musí být stejnou dobu jako u mě, tedy čtrnáct dní v kuse.
Když má odjíždět, ptá se mě se slzami v očích, zda tam opravdu musí být tak dlouho, a mě trhá srdce jí odpovědět, že ano. Jenže rozhodnutí soudu je pevně dané, můj exmanžel by mě mohl hodně popotahovat, kdybych tam dceru neposlala – a já už chci mít klid a příčí se mi další soudní tahanice.
V zájmu dítěte
Pro dceru chci samozřejmě jen to nejlepší, nechci jí ubližovat a rozhodně jí nechci brát ani otce. Jenže s ním není rozumná řeč, stále opakuje, že on na ni má stejný nárok jako já, a za žádnou cenu se ho nechce vzdát. Já mám však pocit, že tohle všechno spíše dělá jen proto, aby se mohl pomstít mě. Na dobro naší dcery v tomto ohledu jaksi zapomíná, i když jinak je to dobrý táta, jen nemá na Lauru tolik času.
Stále doufám, že sám uzná, že tohle není pro naši dceru nejlepší řešení a dospějeme k vzájemné domluvě. Vždyť ji může stále vídat, jen mi přijde tahle střídavá péče na dálku hrozně nerozumná, nepraktická, a naši dceru to ničí.
Spokojená žena radí:
Tohle není určitě snadná situace a chápu maminku, která už se nechce pouštět do žádných soudních tahanic o svou vlastní dceru. Na místě by tedy rozhodně byla spíše nová domluva mezi rodiči. Otec sám by měl mít více rozumu a pochopit, že v tomto případě nejedná v zájmu své dcery, ale spíše jí tím ubližuje. Podílet na výchově se může, i když k němu dcera bude jezdit jen na víkendy. V těchto dnech by na ni alespoň měl více času a pro oba by to tak bylo nejlepší. Jejich vztahy by se pak ještě posílily.
Možná by to svému otci měla sdělit sama dcera, jak se u něj cítí a co by si přála. Často si totiž rodiče jen zbytečně dělají naschvály na úkor dětí, které pak trpí. Maminka by se tak měla snažit situaci vyřešit co nejvíce v klidu a zkusit se domluvit se svým bývalým mužem na nových pravidlech. Určitě je na místě ujistit jej, že o dceru rozhodně v žádném případě nepřijde. Pokud to nepomůže a dcera se bude dále trápit, už musí zasáhnout vyšší moc. Dítě opravdu do styku s otcem nemůže nikdo nutit, ani soudy. Proto by bylo na místě znovu zažádat o plné svěření dítěte do péče matky.
Možná ale také pomůže čas, všechno je přece jen stále poměrně čerstvé, možná si dcera u tatínka jen potřebuje zvyknout a časem najde i nové kamarády a bude šťastnější. Dětem trvá déle vyrovnat se s novou situací, potřebují více prostoru než dospělí. Otec by pak dceři měl věnovat více svého času a věnovat se svému dítěti naplno, to by také mohlo v dané situaci určitě pomoci.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Laury rodiče a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Spokojená žena: Já nejsem vševědoucí, nejchytřejší, nejkrásnější ani nejznalejší, ale za přispění všech životních zkušeností svých i těch druhých se vás budu vždy co nejupřímněji snažit vést tou lepší cestou v životě. Nikdo není dokonalý, ale vzájemně si můžeme pomáhat se tak alespoň občas cítit. Každá žena touží po pochopení, protože se jí ho většinou tak málo v životě dostává. A kdo přece pochopí ženu lépe než žena?