Nikdy by mě nenapadlo, že jsem svého vlastního otce vlastně neznala. Byli jsme krásná a spořádaná rodina, tedy alespoň jsem v tomto dojmu žila po celý svůj život. Mám o dva roky staršího bratra a naše maminka vždycky dbala na to, abychom se jako rodina scházeli při všech významných událostech a o svátcích.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
S bratrem jsme oba vyletěli z hnízda poměrně brzy, jemu byla devatenáct a mě dvacet let, když jsme zakládali své rodiny. I přesto jsme se pravidelně stýkali. Otec i mamka vypadali jako ukázkový pár, vždycky jsem chtěla mít rodinu přesně, jako byla ta naše. Až po jeho smrti jsme se všichni dozvěděli krutou pravdu.
Nic nás nerozdělí
Mé kamarádky, které byly z rozvedených rodin, mi vždycky záviděly skvělou rodinou soudržnost, která u nás panovala. Kdybych tak věděla, že je všechno jen klam. Dětství jsme s bratrem měli ukázkové, rodiče se o nás starali, brali nás na výlety i dovolené, nikdy jsme se nehádali a všechno se u nás řešilo v klidu. Maminka s otcem se znali už od střední školy, brali se mladí a ihned založili rodinu. Přesto jsem vždycky měla pocit, že jim nic nechybí, že nic nepropásli a společně jsou silnější než každý zvlášť. Tohle přesně jsem chtěla v životě také, dokázat to, co oni a strávit s jedním mužem celý svůj život.
Můj otec byl vždycky veselý člověk a měl rád legraci, své kamarády a rád si zašel na pivo. Nebyl to vyloženě alkoholik, ale rád si přihnul a také se rád dobře najedl. Před rokem přišla zdrcující diagnóza, rakovina žaludku. Bojoval do posledních sil, ale na nemoc se přišlo pozdě a veškerá snaha lékařů byla bohužel marná. Po čtyřech měsících náš milovaný tatínek zemřel a pro všechny to byla obrovská rána. Maminka se zhroutila přímo na pohřbu, bylo strašné tohle vidět a přihlížet tomu, pomoci jsme neměli jak, každý se s tím musel vyrovnat časem sám.
Následující dědické řízení mělo být už jen jakási formalita, naši toho moc neměli, byt měl zůstat podle závěti jeho dětem, tedy mě a bratrovi. To jsme si alespoň mysleli, když jsme na schůzku s právníkem šli.
Všechno je jinak
Bylo to jako ve zlém snu, schůzka s právníkem nám všem úplně změnila život. Ten totiž začal číst podmínky řízení a vytáhl otcovu závěť, ve které stálo, že byt nebude dědit jeho manželka, nýbrž jeho děti, všechny jeho děti. To nás s bratrem poněkud zarazilo, vždyť jsme jen my dva, byt si rozdělíme, až v něm maminka dožije, takhle to bylo v plánu. Ovšem právník vyrukoval s tím, že děti měl náš tatínek tři! Nechápala jsem to a myslela si, že má právník v papírech zmatek. Jak se ukázalo, neměl.
Náš táta měl totiž ještě jednoho syna, dnes je mu osmadvacet let, jmenuje se Dominik a kromě toho, že jej náš otec zahrnul do své závěti, se s ním po celý život stýkal, platil na něj, a dokonce s jeho matkou několik let střídavě žil.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Yvona a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Dominik je fajn, ale není to fér vůči mámě
Asi každý si dokáže představit, jaký to byl šok, ale ve skutečnosti byly ty pocity mnohem horší. Byla to neskutečná zrada a pro maminku i děsné ponížení. Vůbec netušila, že ji táta podváděl, že několik let měl vlastně dvě rodiny. Věděl o tom, že má ještě nemanželského syna, nic nám neřekl, a přesto se s ním stýkal a staral se o něj. Máma skončila zhroucená na psychiatrii a dodnes bere množství prášků. Bratr s manželkou a dětmi si ji pro jistotu nastěhovali k sobě domů a náš rodinný byt se nyní prodává, abychom mohli Dominika vyplatit.
I přes prosby své maminky, abych se s ním nikdy nesetkala, jsem si s Dominikem přeci jen schůzku sjednala, chtěla jsem ho poznat. V hloubi duše jsem si přála, aby byl hrozný člověk a já jej mohla po zbytek života nenávidět, ale není tomu tak. Je to fajn kluk, který nemůže za to, že jeho táta byl nevěrný své manželce a měl dvě rodiny. A to jsme bydleli jen pár kilometrů od sebe, vůbec nechápu, jak se mu mohlo podařit tohle utajit.
Nyní už nic neuděláme, nezbývá než se s tím smířit. Co se stalo, nemůže se odestát, ale tohle zklamání a bolest si sebou poneseme všichni až po zbytek života.
