Když dnes vidím svého syna, jak žije a jak se spíše životem jen protlouká, je mi z toho moc smutno. Viním totiž za jeho zpackaný život především sebe. Jsem manažerka velké firmy a kariéra pro mě vždy byla na prvním místě. I když se to stydím přiznat, je to tak.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Byla jsem svobodná matka a syna jsem často nechávala u kamarádek nebo u babičky a věnovala jsem se práci. Rostl, a mě úplně unikalo, že se ničí alkoholem a drogami. Všechno mi začalo docházet, až když se dostal do vězení. Své chyby už nenapravím.
Čas byl můj nepřítel
Práci jsem musela věnovat hodně času, jinak bych nikdy nebyla tak úspěšná jako jsem dnes. Otěhotněla jsem ještě během studií na vysoké škole a první roky života strávil můj syn u své babičky, mé maminky. Ta mi vždycky moc pomáhala, ale poté vážně onemocněla a už neměla tolik sil se svému vnukovi věnovat.
I tohle jsem však domněle přehlížela, práce pro mě byla priorita a viděla jsem jen úspěch a peníze. Výchovu jsem zanedbala, syn rostl jako dříví v lese a já jsem se nestačila divit, když v patnácti letech přišly první problémy. Neměla jsem nikdy moc času být se synem. Dnes ale už vím, že jsem si ho měla udělat. Hodně jsem cestovala, a když byl syn u své babičky, mohl si prakticky dělat, co chtěl. Maminka špatně chodila, měla problémy s pamětí, a tak jej příliš nehlídala, vlastně ani nemohla.
Ty bereš drogy?
První problém nastal na konci deváté třídy, kdy syn přišel s dvojkou z chování – a já jsem vlastně ani nevěděla, za co ji má. Byly to neomluvené hodiny, syn nechodil do školy a toulal se po ulicích se svou partou. To se s ním táhlo i na učilišti, kam už nechodil téměř vůbec. Bylo mu sedmnáct, když mi jej domů přivezla v noci policie. Chytli ho na ulici, jak se snaží prodávat drogy, tehdy tedy „jen“ marihuanu, ale to byl pouze začátek.
Takhle jsem zjistila, že můj syn si zahrává s ohněm a bere drogy. Po asi půl roce mi ale syn doma udělal velkou scénu, byl úplně mimo a mě došlo, že to z kouření trávy mít asi nebude. Vzala jsem ho na testy a zjistila krutou pravdu – můj syn bral pervitin.
Už je pozdě
Ovšem v sedmnácti letech bez předchozí výchovy už bylo těžké s tím něco udělat. Před ním jsem tak spíše už hrála jen na city a upřímně jsem se zase obávala spíše o to, že se to někdo dozví a mě to pokazí pověst. Byla jsem děsně sobecká. Bylo ale už pozdě něco dělat, do toho nám v té době zemřela babička. Moje maminka už na tom byla špatně delší dobu, a tak jsme to vlastně čekali. Jenže s mým synem to zamávalo více, než jsem čekala.
Od té doby jsem ho vídala stále méně, doma už se skoro nezdržoval a do školy přestal chodit úplně. Jeho osmnácté narozeniny jsme ani neoslavili – a v té době mi to všechno začalo docházet. I když synovi nikdy nechyběly materiální věci, chyběla mu láska a pozornost – a mou vinou se z něj stalo dítě ulice. To si nikdy neodpustím.
V devatenácti na mříže
Když bylo synovi devatenáct, putoval poprvé za mříže. Dostal čtyři roky za distribuci tvrdých drog a nějaké výtržnosti. Když jsem jej chtěla jít navštívit, ani mě nechtěl vidět. Po jeho propuštění mě ale vyhledal, to bylo nejemotivnější setkání, které jsme kdy zažila. Moc jsme plakali a já jsem slíbila, že se pokusím mu pomoci vrátit se zpět do normálního života. Jenže to šlo těžko.
Po půl roce, kdy pracoval na stavbě jako pomocná síla, se zase začal vracet ke své staré partě. Bydlel ale doma, a tak jsem ho měla alespoň na očích. Do drog ale spadl znovu, také začal pít a úplně se mi měnil před očima. Byl v podmínce, když s kamarádem napadli nějakého hocha před diskotékou a způsobili mu vážná zranění, do vězení tak putoval znovu.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Libuše a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Už to lepší nebude
Je to pár měsíců, co jej propustili – a já jsem ho od té doby viděla asi dvakrát. Nevypadá vůbec dobře a mě pomalu dochází, že to s ním lepší už nebude. Domů se vrátit nechce, vyčetl mi, že jsem se nestarala dříve a teď už to nedoženu. A s tím bohužel musím souhlasit. Snažím se mu pomoci, nabízela jsem mu nejen peníze, ale i léčení, které bych mu uhradila. Chtěla bych, aby začal žít normální život.
Libuše (44): Odjela jsem na exotickou dovolenou s manželem, ale domů jsem se vracela sama.
Smutné na tom je to, že si takhle chci asi vykompenzovat svůj dřívější nezájem. Nic z toho, co se stalo ale nezmění to, že je to mé jediné dítě. A jako matka budu svého syna milovat, ať se děje cokoliv. On mi to však nevěří. A já to už teď jen těžko všechno dokážu. Ztratila jsem svého syna.
