Ve škole jsem byla velmi úspěšná, na základce jsem měla samé jedničky, učení mi šlo samo, a popravdě – velmi mě bavilo. Byl to můj koníček – přijít domů, číst si a prohlížet různé encyklopedie. Jenže má vlastní iniciace se nelíbila ostatním dětem. Proto mě začaly šikanovat.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Na toaletách jsem strávila i hodiny, doma jsem za pozdní příchod dostala domácí vězení
Mí přátelé se nesmírně rádi chlubí a vzpomínají na svá léta ve škole. Já to bohužel říct nemohu. Asi ve třetí třídě jsem se stala obětí jedné z mých spolužaček Kateřiny. Začala mě zavírat na záchodech, kvůli čemuž jsem chodívala domů pozdě. Rodičům jsem to tenkrát neřekla, a tak jsem dostávala vynadáno i doma. Později mi začala brát svačiny, holky se mi smály. Neměla jsem vůbec chuť chodit do školy.
Ve škole to byl první případ šikany, maminka nechápala, jak si toho nikdo z učitelů nevšiml
Moje maminka nebyla tehdy tak hloupá, všimla si, že se něco děje. Všechno vyvrcholilo tehdy, když jsem po vyučování začala utíkat domů. Katka společně s dalšími mě dohnali, a jak se mě snažili zastavit, roztrhali mi novou bundu. Pak už jsem s pravdou ven šla, a tak se celá situace začala řešit. Naštěstí další roky probíhaly normálně, ale napětí tam stále bylo.
Střední a vysoká škola pro mě byly procházkou růžovým sadem
Střední školu jsem si užívala. Studovala jsem ekonomické lyceum, po maturitě jsem se hlásila na vysokou. Vždy, když jsem někam přišla, cítila jsem v sobě tu nejistotu, že se něco zase stane. Ale celá má studia už byla klidná. Já bravurně zvládla i vysokou školu a mohla jsem se hlásit do práce. Otevírala se mi nová kapitola života, na kterou jsem se velmi těšila.
Opět se vrátili bubáci z dětství
Novou práci jsem sehnala v cuku letu, díky mé praxi na vysoké a úspěšnému studiu jsem dostala hned několik nabídek. Vybrala jsem si malou společnost, ve které jsem dostala na starost ekonomický úsek. První den v práci proběhl dobře, všichni mě přivítali a hned jsem se pustila do práce. Asi po měsíci jsem opět pociťovala ty známé pocity z dětství.
Stalo se, že jsem přišla do práce a lidi stáli v hloučku, smáli se a občas na mě někdo ukázal. Vypracované zprávy mi nosili s různými malůvkami nebo polité kávou. Respekt ke mně jako k vedoucí začal upadat, pracovníci přestali plnit mé příkazy, všechno se mi postupně začalo hroutit pod rukama.
Kvůli neschopnosti pracovníků jsem se dostala až na kobereček k mé šéfové
Toho si všimla i má nadřízená, která si mě zavolala do kanceláře. Neřekla ani slovo a já se jí tam rozbrečela jak malé dítě. Najednou se ze mě začalo všechno sypat. Aniž by se mě na něco zeptala, začala jsem jí vyprávět o základní škole, poté o tom, co se mi v poslední době dělo tady. Byla ke mně velmi milá a poslouchala až do konce.
Pak se zamyslela a řekla mi: „Nikolo, s vaší vizáží a intelektem je jasné, že budete mnohým ženám trnem v oku. Nevzdávejte se a ukažte jim, že je ve vás víc síly než v tom malém dítěti ve škole.“ Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Pak také zjistila, kdo za to všechno může. Ve výrobě pracovala Kateřina! Ano, přesně ta Kateřina, která mě jako dítě šikanovala ve škole.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Nikola a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
A zase ta Kateřina
Zřejmě jsem jí neustále ležela v žaludku. Já byla opravdu hezká holka, která se ráda učila, což mi přinášelo ovoce. Kateřina byla úplný opak – nepečovala o sebe, střední školu ani nedokončila a neustále měla potřebu vyvolávat konflikty. Já jsem to nevydržela a do výroby jsem se šla podívat. Stoupla jsem si před ni a svůj hlas zvýšila tak, aby mě slyšeli i ostatní.
Řekla jsem jí, že to, co dělá, toho by už stačilo. Nebudu se snižovat na její úroveň. Já jsem narozdíl od ní dospěla. Jdu si za svými sny a nehodlám se neustále nechávat zastrašovat od člověka, který mi nesahá ani po kotníky. Otočila jsem se a odešla jsem.
Kupodivu od té chvíle jsem měla klid. Líbil se mi ten pocit vzepření se někomu. I když jsem nebyla pyšná, že se nad někoho povyšuji, moc mi to pomohlo. Kateřina asi dva měsíce poté dala výpověď. Dostalo se ke mně, že se k ní nechovali moc hezky.
Já si v práci možná vytvořila pověst „železné lady“, ale musím přiznat, že občas navštěvuji svého terapeuta, abych se zbavila všech těch nepříjemných pocitů a paranoie.
