S manželem Petrem jsme se brali v květnu roku 2006 na zámku v Lednici. Už tehdy náš vztah byl jednou velkou pohádkou, proto i naše svatba se nesla v tomto duchu. Půl roku po naší svatbě jsem otěhotněla. Petr se o mě po celou dobu těhotenství skvěle staral. Dokonce i porod byl „jedna báseň“, bylo to rychlé, nečekané, a třešničkou na dortu byla naše krásná dcera Olivie. Jenže jak se říká, nic netrvá dlouho. Tak to bylo i s našim manželstvím.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Vztah nabral obrátky, když měla dcera asi dva roky, manžel se naprosto změnil, chodil z práce domů pozdě, neustále mi něco vyčítal a mně to bylo samozřejmě líto, protože Olívie je rozverné dítě a na jednom místě neposedí dlouho, takže se stalo, že únavou jsem usnula už v obýváku.
Myslela jsem si, že je to kvůli tomu, že jsem večer prostě vyřízená, tak jsem se snažila, aby to na mně nebylo tak vidět. Opět jsem začala nosit přiléhavé oblečení, změnila jsem stravu a celkově svůj životní styl začala měnit. Jenže ono to nefungovalo ani tak.
Petr mi vrazil nůž do srdce
Jednoho dne Petr přišel z práce až v nočních hodinách, nevydržela jsem to, nalila nám sklenku vína pro lepší spaní a začala jsem se opatrně pídit po tom, co se děje. „Chci se rozvést, nesnáším to tady, nechci s tebou žít,“ z něj vypadlo. Zůstala jsem jak opařená, čekala jsem ledasco, ale tohle ne, to byla velká podpásovka po tom všem, co jsme spolu prožili.
Hned další den Petr přinesl papíry od svého právníka kvůli rozvodu. Já stále v koutku duše doufala, že mu přeskočilo, ale ono ne. Dlouho jsem se s tím nedokázala vyrovnat a dodnes s tím vyrovnaná nejsem, to ani nejde, protože mi neřekl jediný důvod, proč tomu tak je. Přestal komunikovat, odstěhoval se do Brna a Olívii si brával na víkendy jednou za čtrnáct dní. Petr řídil menší firmu, která se věnuje autodopravě, takže vím, že tato práce je skutečně časově náročná.
Rozvod proběhl relativně v klidu, na majetkovém vyrovnání jsme se dohodli, já si nechala náš dům (ten jsem zdědila po babičce, společně jsme ho zrekonstruovali) a na dnech, kdy si Petr bude brávat Olívii taktéž. Jednoduše jsem to všechno vzdala, nebojovala jsem, věděla jsem, že když si Petr něco usmyslí, tak nemá cenu ho přemlouvat nebo mu do toho mluvit.
Šok po druhé
Já se snažila dát co nejrychleji do kupy, našla jsem si nové přátele, s dcerou jsme podnikaly výlety, užívaly jsme si jedna druhé. Až do dne, kdy jsme spolu pekly její oblíbený Krtkův dort a Olívie mi položila otázku: „Mami, upečeme ještě jeden dort pro mámu do Brna?“ Druhá trefa přímo do černého, nevěřila jsem svým vlastním uším, co to ta Olívie vypustila z pusy? Samozřejmě, že jsem se jí zeptala, jakou mámu z Brna myslí. Odpověděla, že nejdřív to byla teta, která bydlí s tatínkem, ale tatínek chce, aby jí říkala „mami“.
Celé to vygradovalo velkou hádkou s Petrem, kdy jsem pochopila, že by si nejraději role prohodil, a Olívii vzal k sobě on. Pro mě to bylo nepochopitelné, protože si ji bral maximálně dvakrát do měsíce, a to ji ještě vracel i o den dřív, aby si mohli s „novou mámou“ užít výletu. Po posledních návštěvách byla Olívie odtažitá, nechtěla ani pohádku na dobrou noc. Říkala, že jen její máma v Brně umí číst krásné pohádky. Byla jsem zlomená, tak moc, to je ten nejhorší pocit, když vás vaše vlastní dítě od sebe odhání a těší se za druhou mámou.
Konečně jsem začala jednat, dceru si přeci nenechám vzít
Tady jsem si řekla, že to nenechám jen tak, navštívila jsem právníka, všechno mu popsala. Spojili jsme se i se sociálkou, kde mne paní mile překvapila – obávala jsem se její návštěvy, přeci pověst sociálních pracovnic není nijak zvlášť slavná. A na popud jí i mého právníka jsem zažádala o dceru do své péče. Petr byl nepříčetný, házel mi klacky pod nohy (nebo si to aspoň myslel, ale za mnou stálo skutečné eso, co se týká právničiny). Soud jsem samozřejmě vyhrála, Olívinka mi byla svěřena do péče, Petrovi byly upraveny dny s dcerou a taky výše alimentů se změnila.
Měla jsem velký strach, jak to dcera pobere. Ještě nějakou dobu po manželově přítelkyni plakala. Jenže tak, jak to přišlo, tak to i rychle odešlo – jsou to čtyři roky od soudu a Petr se ani neozval, neproběhla ani jedna návštěva kvůli dceři, nezavolal jí k narozeninám, jako by se po něm slehla zem.
Na jednu stranu mi to je všechno moc líto, ale na druhou – kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se s ní dál stýkal, zda bych o ni skutečně nepřišla.
