Rozhodnutí je to nelehké, vlastně je hrozně těžké. Psychické následky mohou ženu trápit i řadu let poté. Jít na potrat nebo nejít? Toť otázka. V dnešní době jej tolik neřeší dospívající dívky, ale ženy starší, po třicítce, které už doma děti mají. Ale jsou v situaci, kdy by z nejrůznějších důvodů další dítě vychovávat nedokázaly. Na rozhodnutí ženy určitě právo mají, ale potřebují podporu a porozumění, nikoli odsouzení od okolí.
Pochopení či odsouzení?
To, že se o něčem nemluví, neznamená, že to neexistuje. A možná to může potkat i vás, vaši dceru či jinou blízkou ženu. Proto je nezbytné o tématu potratů, sexu a antikoncepce mluvit co nejvíce, nikoli se mu vyhýbat. Některé ženy volí potrat kvůli svému příliš nízkému, nebo naopak vysokému věku, je potřeba se zabývat jejich příběhy.
Ať už jsou důvody pro umělé přerušení těhotenství jakékoli, nejde o lehkovážné rozhodnutí a ženy si v této složité situaci opravdu zaslouží víc pochopení než odsouzení. Psychologie mluví o takzvaném postaborativním syndromu, tedy o smutku po prodělané interrupci. Čím dál víc se ale psychologové a psycholožky věnují také tématu, kdy si žena začne potrat vyčítat až poté, když její blízké okolí reaguje negativně a dává jí to zřetelně najevo.
Zdálo by se, že rozhodnutí je vždy na ženě, ale…
Rozhodování nejen že není snadné, ale obvykle se také odehrává pod časovým tlakem. U nás je možné provést umělé přerušení těhotenství do 12. týdne, s tím, že do 8. týdne jde o takzvané miniinterrupce. Pozdější vyvolání potratu už je možné pouze ze závažných zdravotních důvodů u matky či plodu.
Lucie (20): jeden příběh za všechny
Právě podpora je to, co chybělo Lucii (20), když podstoupila interrupci. Jde o „učebnicový“ příklad, jaké může potrat způsobit trauma. „Je to už 7 let od interrupce, dítěti by dnes bylo 6 roků.“ Působí jako stroj, který opakuje naučené fráze. Přítel prý zmizel hned, jak se o jejím těhotenství dozvěděl. Pak to řekla mámě. Nezlobila se, ale byla nekompromisní, nemůžu si „to“ nechat, zkazila bych si život, byla by to ostuda…
Máma Lucii doprovodila na gynekologii i k zákroku. „Nějak jsem neměla sílu se s ní dohadovat,“ pokračuje Lucie, „jen jsem to chtěla už mít všechno za sebou.“ Možná, kdyby mi máma tehdy řekla, že mi pomůže. Nebo kdybych šla za babičkou. Psychologa ani jinou odbornou pomoc údajně nepotřebuje. „Vlastně je to dobře, že to dopadlo takhle, byla jsem opravdu mladá a s dítětem bych byla sama.“. Dnes je jí 27 let, žije bez stálého vztahu a je bezdětná.
Starší maminky volí potrat ryze racionálně, většinou žádné psychické komplikace nenastanou, žena se soustředí na ty děti, které už má. Pokud se k potratu rozhodne svobodná matka, která nemá příbuzné nebo ji nechtějí s dítětem pomáhat, takové rozhodnutí je také poměrně pochopitelné. Zkrátka, je to velice těžká situace, a jestliže se v ní ocitnete, kromě podpory okolí určitě hledejte pomoc u odborníků, terapeutů a psychologů.
