Lucie pochází ze tří dětí, její manžel dokonce ze šesti a hned na začátku se shodli, že by chtěli mít tak čtyři děti. Přišlo jim to roztomile starosvětské. Nakonec se jako bonusy, na stará kolena, narodila ještě tři další potomci.
Jak to všechno začalo?
Lucie vystudovala dějiny umění na vysoké škole, vdávala se ještě na škole a první dcera se narodila, když byla ve 4. ročníku. A pak už to šlo ráz na ráz. Jen si mezi čtvrtým a pátým potomkem na chvíli zaskočila do práce. Začala pracovat na oddělení kultury jedné pražské části. Práce ji velmi bavila a měla zajímavou a pestrou pracovní náplň. Jenže dítě! To předčí všechny jiné radosti (i starosti).
Přitom daň za velkou rodinu je vysoká – žádný klid, soukromí, vysoké finanční nároky… A to celá rodina žije v bytě 4 + 1! Lucčiny děti jsou prý velmi skromné, takže to nakonec všechno zvládají i finančně. Výhodou velké rodiny určitě je, že se děti odmala učí dělit se, ohlížet se na zájmy a potřeby druhých a umí pomoci, když je potřeba. A velká rodina, to je přeci také velká zábava! Děti samy o sobě dokáží být velmi vtipné, no a když jich je tolik…
Děti na plný úvazek
Říká se, že žena se třemi dětmi je jako manažerka středně velkého podniku. A co pak říct o mamince sedmi dětí? Snad ji přirovnat k vysoké manažerce nadnárodní korporace. Naštěstí pomáhali všichni, to se zase hodilo, že ona i manžel mají tolik sourozenců, protože Lucčiny rodiče už zemřeli. Ale tchyně a tchán jsou prý bezvadní, inu, sami měli dětí přeci jen šest, takže to znají. Tehdy, v té době, nechápu, jak to mohli zvládnout, myslí si Lucie. Byla jen malá auta a málokdo na auto vůbec měl peníze, plenky se praly ručně, obchody prázdné.
Lucie ale nezapírá, že je spíš bohém a chaotik. No, možná to zvenku vypadá jinak. Dovedete si to vůbec představit? Když jsou děti malé? Tomu se Lucie usmívá, protože děti přeci jen na svět přicházely postupně, a ty starší byly schopny se starat o ty mladší, zařídit i menší nákupy a podobně. Bez pomoci dětí by to prý určitě nezvládla.
Prvotní obavy
Když měla první dceru, strašně se bála, že o ni nebude správně pečovat, že ji správně nevychovají… Měla pochyby, které asi každá žena u prvního dítěte má. Postupně se hrany obrousí a člověk přestane být tak úzkostný, aby neudělal sebemenší chybu.
Nejhorší prý bylo období na základní škole, kdy děti navštěvovaly různé kroužky, ještě nemohly jezdit samy a logisticky to zvládnout bylo peklo. Přestože je každé dítě věkem i povahou jiné, povídat si potřebují všechny. A zabavit se přes odpoledne taky. Mluví jeden přes druhého, někdo si pouští nahlas hudbu, jiný televizi, další potřebuje pomoci s úkolem a nejmladší holčička se učí chodit.
Individuální starostlivost
Přesto se každému snaží věnovat zvlášť, mluvit s každým o jeho radostech či starostech a ví, jak je pro děti důležité, že když přijdou domů, ona tam pro ně vždycky je. Rodiče dětí obvykle hodně pracují, určitě mají komfortnější život, ale Lucie by neměnila. Ona má na své děti víc času než se jen večer zeptat, co bylo ve škole.
Občas si Lucie říká, jak se těší, až si konečně odpočine, jen sama s manželem, na druhou stranu se bojí, že až se od nich děti začnou stěhovat, že jí budou chybět. Každé jedno. A navíc tím starosti o děti nekončí, někdy pravá dramata nastanou právě až v dospělosti a při osamostatnění se.
Výhodou velké rodiny je, že se tak nějak sama formuje, je to například skutečný předstupeň života v práci. Tam se také někdo přizpůsobuje lépe a někdo hůř, každý je jiný a každému jde něco líp a něco hůř. A učí se řešit problémy. Až tedy jednou odejdou, Lucie pevně věří, že si navzájem budou pomáhat a dobře si se životem poradí.
