Bydlíme s manželem celý život na vesnici. Je to malá dědinka, která má ani ne 200 obyvatel. Takže jsou zde obvyklé dvě věci – každý o každém ví víc, než je ve skutečnosti pravda, a každý si od každého něco půjčuje. Mně to samozřejmě nevadí, pokud můžu, ráda pomůžu – vždyť já také potřebuji občas pomoct nebo něco půjčit, takže mi to přijde docela přirozené. Ale moje sousedka už to přehání. Jak jí to mám slušně vysvětlit?
Prosím tě, nemáš mléko?
Se Zuzkou jsme kamarádky už od té doby, co jsme se sem s manželem přistěhovali. Bydlí vedle nás se svým manželem a s dětmi a docela si rozumíme. Občas se navštěvujeme, dáme vínko, chlapi pivko a jen tak kecáme. Prostě kamarádi a pohoda. Takže když něco nemám, moje první kroky vedou k Zuzce – a naopak. Vždy se jednalo o takové drobnosti, jako je mléko, sůl, cukr, koření – prostě základní věci, bez kterých neuvaříte, když během přípravy jídla zjistíte, že vám doma zrovna chybí.
Zuzka mi vždy všechno ochotně půjčila, za což jsem byla ráda. Nikdy jsme si ty drobnosti samozřejmě nevracely, braly jsme to jako na revanš, až zase bude něco potřebovat ta druhá. Ale Zuzce se evidentně zalíbilo, že mi nemusí nic vracet, a začala to s tím půjčováním dle mého docela přehánět.
Pořád něco potřebuje
Její návštěvy se stupňovaly, až to dospělo do stadia, kdy u nás byla denně minimálně jednou. Ale kdyby to byl třeba jen česnek nebo brambory. Ale Zuzce se zachtělo dražších potravin, jako třeba celé máslo, olivový olej, čokoláda na vaření, kilo banánů, celá káva – prej jí přišla návštěva a jí došlo kafé, tak jestli bych jí půjčila celou dózu, aby to před návštěvou nebylo trapné. To kafé už jsem samozřejmě neviděla. Začala jsem přemýšlet, jestli třeba nemá Zuzka nějaké problémy s penězi a takto řeší svoji situaci. V tom případě bych se na ni nezlobila a prostě to s ní probrala a zkusila nějak pomoci.
Při jedné další návštěvě jsem nenápadně zabrousila na toto téma, ale Zuzka nevypadala, že by se u nich něco změnilo. Právě naopak. Její manžel, elektrikář, měl v poslední době stále více kšeftů, takže se jim docela dařilo. Proč si tedy není schopná nakoupit sama?
Ty si ode mne taky půjčuješ, tak co!
Při další prosebné návštěvě, kdy po mně chtěla znovu kafé, jsem to už nevydržela a slušně jsem se jí zeptala, kdy mi to hodlá vrátit, že už jsem jí jedno celé kafé dala. Jenže Zuzky se to evidentně dotklo, naštvala se a vmetla mi do obličeje, že já si k ní také chodím půjčovat, když mi něco chybí. Jak jí mám ale vysvětlit, že ta trocha mouky či cukru je docela nesrovnatelná s tím, co si „půjčuje“ ona.
Čtěte také: Jan (26): Má snoubenka požaduje důkaz lásky. To, co po mě chce, ale nezvládnu.
Tak jsem si řekla, že to tak nechám, že když je uražená, tak alespoň přestane chodit a pořád o něco prosit. Jenže to jsem se spletla. Pořád mi od ní chodí SMSky, když neodpovídám, prostě přijde a zazvoní. Nemůžeme dělat, že nejsme doma, protože samozřejmě vidí, že se u nás svítí a před domem je auto. Udivuje mne, že jí to není trapné.
Přes to všechno mám Zuzku pořád ráda, bojím se ale, že se tato situace brzo změní, protože mi už začíná docházet trpělivost. Manžel to řešit nechce, prý je to naše ženská věc a ať si to vyřešíme mezi sebou.
Jak jí mám slušně vysvětlit, že už to přehání? Nechci ztratit kamarádku.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
