Otěhotněla jsem v devatenácti letech s jedním spolužákem ze střední školy. Nechal mě hned, jak se to dozvěděl, a já jsem na syna zůstala sama. V prvním půl roce jeho života jsem se dozvěděla od lékařů šílenou zprávu. Můj syn se narodil s velmi vzácnou genetickou vadou, a tak bude po zbytek života odkázán na pomoc druhých.
Můj malý Míša je těžce postižený a vždy byl odkázán pouze na mou pomoc a péči. Nikdy bych ho neodložila nikam do ústavu, tyto zařízení se mi příčí. Před půl rokem jsem ale měla sama vážnou nehodu, která mě upoutala na kolečkové křeslo. Jsem v koncích.
Snadné to nebylo nikdy, ale milujeme se
Rodiče mi pomoct odmítli, chtěli, abych se nemocného syna zbavila. Přátel moc nemám a žádný muž se mnou dlouho nevydrží, protože to s Míšou není úplně snadné. Opravdu jsem si tak zbyli jen my dva a musím říct, že do té mé nehody nám to šlo skvěle. Míšu miluji nejvíc na světě a nikdy bych se na něj nevykašlala, i když to ne vždy bylo úplně snadné.
Naše láska nás ale drží pohromadě, a i díky tomu to všechno zvládám. Mám kamarádku, která mi ho občas pohlídala, a já jsem alespoň na pár hodin v týdnu mohla chodit na brigády. Míša je sice jako malé přerostlé dítě a musí se kolem něj hodně běhat, jinak ale vnímá a dokáže se i bavit jako všichni ostatní.
Nehoda, která se neměla stát
Vždycky jsem se snažila být na sebe opatrná, už jen kvůli Míšovi se mi nesmělo nic stát. Ta příšerná nehoda se odehrála jen dva metry od našeho domu, když jsem šla na brigádu. Špatně jsem se rozhlédla, hrozně jsem spěchala a srazilo mě auto. Tahle hloupá nehoda, za kterou si mohu sama, mě odkázala na invalidní vozík, a i když jsou lékaři optimisté a věří, že mé ochrnutí je jen dočasné, teď se už několik měsíců nemá o Míšu kdo starat. Já musím být v nemocnici a rehabilitovat, abych se o něj zase mohla brzy naplno postarat a všechno mu vynahradit.
Ústav jako jediné řešení
Ihned po nehodě jsem začala řešit, co s Míšou bude. Kamarádka, která ho hlídala, si ho mohla totiž u sebe nechat jen pár dnů. Začalo mi docházet, že ústav bude na nějakou dobu jediným řešením. Míšovi se tam sice docela líbí, podle ošetřovatelů je tam rád, a hlavně tam není sám, je tam s ním několik dalších podobně postižených dětí – no vlastně už spíš dospělých s duší dítěte. Jenže pořád se ptá na mě a já s ní být nemůžu. Vyčítám si to a denně pláču. Soustředím se na své pokroky, ale jde to těžko. Zradila jsem ho a musela jsem ho odložit, teď bych se o něj nemohla postarat.
Čtěte také: Renata (35): Nachytala jsem manžela u něčeho, kvůli čemu teď nemůžu spát a přemýšlím, co bude dál.
Ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdybych své nohy už nikdy nerozhýbala. Kvůli Míšovi musím dál bojovat a uzdravit se.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní, každá trampota má svou mez. Ta vaše je sice mimořádně závažná ale i ona má východisko. Znáte je – správně a obdivuhodně píšete Kvůli Míšovi musím dál bojovat a uzdravit se. Soustřeďte se především na tento cíl. Úvahy o životní smůle teď nemají smysl. Přeji vám hodně elánu.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
