K oltáři mě dotlačila moje máma, která těžce nesla, že jsem dvojnásobná svobodná maminka. Měla pocit, že se na nás všichni dívají, a proto mi sama našla ženicha. Měla to být svatba z rozumu, jen aby se na nás lidí nedívali špatně. Bydleli jsme totiž na malé vesnici, kde jsem byla pro ostudu.
Protože jsem neměla nic kromě svých dětí a rodičů, poslechla jsem. Dalších dvacet let jsem ale tiše trpěla a připadala si jako v pekle. Paradoxně až další peklo v podobě pandemie koronaviru mě zachránilo.
Jen to nejlepší
Máma mi vždycky říkala, že pro mě a mé děti chce jen to nejlepší. Proto mi domluvila sňatek s mužem o dvacet let starším, než jsem já, který nikdy s nikým nežil a do jeho čtyřiceti se o něj starala jeho maminka. Muže, který nevěděl, co je to pohlazení, něha nebo dokonce láska. Když vám řeknu, že jsme za celých dvacet let spolu měli sex jen dvakrát, asi tomu ani neuvěříte. Jenže tohle byl můj život. Rozhodně to nebylo to nejlepší, bylo to úplně to nejhorší. On mě sice nebil ani mě nijak netýral, ale ta citová prázdnota mě doháněla k šílenství.
Byla jsem mu vděčná
Jenže já mu byla za hodně věcí tolik vděčná, že jsem prostě nemohla odejít. Když si mě bral, neměla jsem nic. Žádné peníze ani majetek, měla jsem pouze dvě malé děti a pár igelitek. On pro nás udělal první poslední, roky nás živil a kupoval nám všechno, co jsme si přáli. Syna podporoval ve sportu, dceru zase v baletu. Všechny koníčky byly drahé, ale to mu nevadilo. Ani se slovem nezmínil o tom, že by se mnou chtěl mít další dítě, ty mé bral jako své vlastní. Protože byl tak neuvěřitelně hodný, já jsem prostě nemohla odejít.
Už se probuď
Po letech už mi zbyl jen on, mé děti a jedna kamarádka z dětství. Mí rodiče zemřeli a s dalším příbuzenstvem jsem se nikdy moc nestýkala. Má nejlepší kamarádka ale viděla, jak moc jsem nešťastná, poznala na mě, jak moc to skrývám a snažím se být nad věcí. Pak nastala na jaře první vlna pandemie koronaviru.
Čtěte také: Petra (35): Peníze pro mne byly všechno, kvůli nim mi však nakonec nezbylo vůbec nic.
Lidé se začali o sebe bát, měli strach z budoucnosti a víc, než kdy dřív jsme si všichni začali uvědomovat, jak moc je život vzácný a krásný. Kamarádka mi tehdy řekla, že bych se už taky měla konečně probudit. A měla pravdu. Do té doby jsem to neviděla, ale bylo to tak. Děti vyrostly a osamostatnily se, já jsem se svým manželem dál jen žila v jednom bytě, ale nebyla jsem šťastná.
Hrůzy, které se teď ve světě začaly dít, mi připomněly, jak moc je život krátký. Já ještě chci žít a už nechci jen přežívat.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní,
jste dospělá a svéprávná. Necítím se kompetentní komentovat vaše rozhodnutí. Jen dodám zkušenost z praxe. Lidé, kteří dlouhodobě citově strádali mnohdy nemají dostatečný náhled na hysteroidně zabarvené, rádoby velké emoce svých nových protějšků. Po určitou dobu mají „srdce zmámené láskou. „Něco v tu chvíli tak přízemního jako je kupříkladu věrohodnost teatrálních gest nebo finanční korektnost protějšku neřeší. Krásně česky k tomu lze dodat „aber die ende“. Ženou se do průšvihu. Buďte ve svém novém životě velmi opatrná. Vskutku není všechno zlato co se třpytí.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
