K oltáři mě dotlačila moje máma, která těžce nesla, že jsem dvojnásobná svobodná maminka. Měla pocit, že se na nás všichni dívají, a proto mi sama našla ženicha. Měla to být svatba z rozumu, jen aby se na nás lidí nedívali špatně. Bydleli jsme totiž na malé vesnici, kde jsem byla pro ostudu.

Protože jsem neměla nic kromě svých dětí a rodičů, poslechla jsem. Dalších dvacet let jsem ale tiše trpěla a připadala si jako v pekle. Paradoxně až další peklo v podobě pandemie koronaviru mě zachránilo.