Vzpomínáte na léta strávená na základní či střední škole? Já ano a mimo všelijaké běžné záležitosti, občasné průšvihy, zábavná odpoledne s kamarády, si také vzpomínám na pomluvy, a kromě pomluv také na posměšky, odsuzování, pocity vyloučení z kolektivu i na občasné rvačky mezi kluky. Kdo tyto věci během dospívání nezažil, musel podle mě žít v nějakém idylickém společenství!
Kámen úrazu u všech těchto dětinských šarvátek je, že se tyto situace podepisují na rozvoji osobnosti každého z nás. Občas se některé z urážek zaryjí do podvědomí a později v dospělém věku zkrátka „vyplavou“, ať už v jakékoli formě. Ty moje vypluly v období dospívání. Po emigraci do České republiky jsem bez znalosti českého jazyka nastoupila do první třídy a prvními lety jsem nějak proplula, než jsem jazyku skutečně porozuměla. Cítila jsem se sama, nakonec jsem se ale začlenila. Až do deváté třídy jsem nepociťovala, že by něco bylo „špatně“, až na pár dětských hádek či malicherných pomluv. Peklo začalo až na střední škole. Tehdy začínal být populární Facebook, kde si dámy s oblibou zakládaly různé skupiny plné pomluv o mně. Ve chvíli, kdy jsem to zjistila, jsem neměla ani odvahu jít do školy.
Kluci měli vždy tak trochu svůj svět, měli mě ale rádi. S klukem si vsak na střední škole člověk bohužel „nepokecá“ tak jako s holkou. To všechny víme. Tenkrát jsem se už věnovala modelingu a měla jsem tak pár kamarádek i mimo školu. Pracovně se mi dařilo, což celou situaci vyvážilo, a roky utekly. Uvnitř jsem se ale stále cítila tak trochu zraněná a ublížená. Sžíral mě pocit, že je se mnou něco špatně.
V Praze jsem se bavila s mnoha lidmi, s lidmi různými, všelijakými. A pokaždé, když jsem se doslechla nějakou novou pomluvu týkající se mé osoby, dokázala jsem probrečet celé noci. Nesla jsem si to s sebou. Každý negativní komentář jsem prožívala, každého člověka, který mne už na pohled neměl rád, jsem chtěla přesvědčit o svých kvalitách.
Tyto klevety ale nikdy nedosáhly takové míry jako před nedávnem, kdy jsem se stala terčem urážek pro celou skupinu lidi, kteří mne ani neznají osobně. Od rána mi zvonil telefon, kamarádky i známí mi volali se slovy: „Už jsi to viděla? Napsali o tobě příšerný článek!“ a „Panebože! Podívej se na ty komentáře! To je hrůza!“
A najednou to tam bylo. To, co mě celé roky tak zraňovalo v té nejhorší podobě – veřejný lynč, veřejné odsouzení!
V první chvíli jsem naprosto zbledla. Myslela jsem, že snad omdlím. Cítila jsem bolest, zradu, úzkost. V zádech jsem slyšela mámin uklidňující smích a komentář: „Ty jsi bílá jako zeď. Prober se! Vždyť o nic nejde. Máš tolik přátel, kteří tě mají rádi. Ať si píše, kdo chce, co chce, může Ti to být jedno.“ Chvíli jsem se nad tím pozastavila a uvědomila si, jaká pravda v těch slovech je.
Nač bych se hnala za láskou a obdivem těch, jež mě odsuzují, kritizují a čekají na každý můj pád. Není to zbytečné plýtvání energií?
Emoce se uklidnily…
Odnesla jsem si z toho jediné – ať už v životě právě prožíváme cokoli, ať už se bojíme čehokoli, nic nakonec není tak horké, jak se na první pohled zdá. „Strachu je nejlepší postavit se čelem,“ zaznělo. „Klišé,“ šeptla jsem si.
Nese v sobě ovšem hlubokou pravdu.
Proto žijte naplno, nebojte se chybovat a věřte si. A v neposlední řadě si srdečně važte lidí, kteří při vás stojí, ať se vám v životě děje cokoli. Nehoňte se za láskou těch, kteří jen dychtivě čekají na Vaše přešlapy, aby vás následně mohli potopit.
Čtěte také: Lia Kees: Komplexy, nejistota, minulost – jak překonat svůj stín?
Nikdy nescházejte ze své cesty z pouhého strachu. Život nám do cesty staví různé překážky, nepříjemnosti, zklamání a bolesti v různých formách. Volba je jen na nás, zda se jimi necháme zlomit nebo naopak posílit.
Jmenuji se Lia Kees a živím se jako koučka. Od útlého věku jsem tíhla k psychologii a ke psaní. V současné době se věnuji především coachingu v oblasti partnerských vztahů. Absolvovala jsem kurz Mindset Coaching a dnes radím klientkám, jak dosáhnout svých cílů, mít se ráda a jak nalézt a udržet si kvalitní partnerský vztah. Vycházím přitom nejen ze své profesní přípravy a dalšího vzdělávání, ale i ze svých osobních zkušeností. Vím, jaké to je procházet náročným životním obdobím, zažívat úzkosti, nejistotu, ztrátu smyslu. Dokázala jsem překonat překážky, které mi osud postavil do cesty, a ráda se stanu i vaší průvodkyní na cestě k životu podle vašich představ.
Řešíte-li konkrétní situaci, neváhejte mne kontaktovat [email protected]
autorský text | zdroj foto: archiv Lia Kees
