Mám o tři roky mladší sestru, která letos porodila už své čtvrté dítě. My se s manželem snažíme o dítě už téměř deset let – a stále se nám nedaří. Můj muž ale odmítá podstoupit lékařské vyšetření, já jsem to své absolvovala s kladný výsledkem.
Podle něj musí být také zdravý, a tak se pořád nemůžeme hnout z místa. Já to už ale nezvládám, sestře závidím a jsem z toho zoufalá.
Plný dům
Můj problém by asi nebyl ničím tak výjimečný, vím, že tohle se stává spoustě párů, jenže bydlíme i s mou sestrou v jednom domě. Vidět tak její stále se rozrůstající rodinu je pro mě nesmírně těžké. S dětmi jí pomáhám, jsem hodná teta, která pohlídá, nachystá, pohraje si, ale v koutku duše mě to všechno strašně sžírá.
Vždy jsem si přála velkou rodinu, stejně jako setra. Zatímco ona porodila první dítě už ve dvaceti letech, já mám za sebou zatím jen dva samovolné potraty. Podle lékaře je za tím psychika. Díky tomu, že jsem už těhotná byla, nabyl můj manžel dojmu, že v něm problém být také nemůže, a tak se brání vyšetření.
Točíme se v kruhu
A tak vlastně stále stojíme na místě. Dětí se ale vzdát nehodlám, neustále manžela přemlouvám k podrobnému vyšetření a popřípadě k adopci, ale k tomu se on nemá. Točíme se tak neustále v kruhu, cesta ven není. Vyřešilo by to pouze moje těhotenství, které je ale pořád v nedohlednu. Sestřiny děti jsou všude, pořád je mám na očích a vidím jejich rodinné štěstí. Závidím jí to a nejraději bych si jedno z dětí vzala a někam utekla, i když to zní bláznivě, tak moc zoufalá skutečně jsem.
Stěhování není na pořadu dne
Už jsem muže přemlouvala i ke stěhování. Přeci jen, kdybych nemusela každý den čelit tomu, že v domě máme děti, které nejsou moje, určitě bych se více uklidnila. Ovšem manžel stěhování odkládá, podle něj to není na pořadu dne. Nevidí žádný problém – a to, jak se cítím já, je mu docela jedno. Alespoň takový z toho mám pocit. Ten dům jsme se sestrou zdědily, a protože je opravdu velký, dohodly jsme se, že v něm budeme žít společně, což bylo snazší než stěhování nebo prodej. Dlouhodobě tu situaci ale nezvládnu, pokud se urychleně něco nestane.
Vím, že není mým jediným posláním porodit potomka, ale bez dětí je můj život prázdný. Tak moc to chci.
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní,
vaše situace je velmi těžká. Obávám se, že by jí stěhování nevyřešilo. Sami před sebou neutečeme. Neznám všechny souvislosti vašeho usilování o miminko. Nevím, zda by přicházelo v úvahu uměle oplodnění. Znám metodu brainstormingu. Podporuje neotřelé kreativního myšlení, respektive kreativní využití informací využít ve vzdělávání, při školních projektech nebo kdekoliv, Používá se tam, kde je potřeba najít nová a překvapivá řešení, postupy či pohledy. Nejde v ní o identifikaci přesných kroků, evaluaci nebo uskutečnitelnost, ale zdůrazněna je právě ona překvapivost a novost. Užitečnou inspiraci tu může získat nejen „nositel problému“ ale i kterýkoliv jiný účastník předkládání rozličných třeba i nesmyslných návrhů.
Náhradní mateřství je proces, kdy je embryo biologických rodičů donošeno náhradní matkou. Indikace je jasná. Zcela laicky řečeno – vyzkoušelo se již vše možné a jinak to prostě nejde.
Ročně se v posledních letech v ČR rodí náhradním matkám kolem stovky dětí.
Jasně jsou definovány rozličné psychologické, demografické i ekonomické souvislosti. Náhradní matka by měla mít alespoň částečně altruistickou motivaci – chtít pomoci. Věk od zletilosti do devětatřiceti. Pokud jde o osobu příbuznou, lze tolerovat i deset let navíc. „Náhradnice“ by měla mít vlastní dítě a samozřejmě být zdravá. Nejlépe single. Peníze zde nejsou důležité, pokud jsou.
Nákladů je samozřejmě víc než dost. Ty kompenzuje dítkem posléze obdarovaný pár. Žádný ceník neexistuje. V kuloárech se hovoří zhruba o částce odpovídající aktuální průměrné mzdě za deset měsíců.
Umělé oplodnění je tu trošku sci-fi. Spermie nejlépe muže z neplodného páru je použita k oplodnění vajíčka (nejlépe) ženy z onoho páru. Je-li to nutné, mohou být využita i vajíčka anonymní dárkyně. Embryo je poté transferováno náhradní matce. Po otěhotnění uzná muž své otcovství. Po narození se náhradní matka vzdá rodičovských práv a povinností. Otec již bývá v rodném listě uveden. Jeho partnerka pak miminko osvojí. Samozřejmě mohou nastat i komplikace, neboť vskutku platí „jen matka je jistá“. Vše ostatní se pohybuje v jakési právní šedé zóně, byť o trestnou činnost rozhodně nejde.
Prosím nevolejte: Ó časy, ó mravy! Spíše by nás mohlo napadnout: Nic nového pod sluncem. Coby psycholog jsem se v letech 1979–1989 zabýval náhradní rodinnou péčí. Vhodnou rodinu pro tzv. právně volné děti vybíral poradní sbor na tehdejším KNV (krajský národní výbor). Existovala ovšem i varianta „osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům“. Umožňovala KNV a mj. i psychology obejít. Mám dojem, že to bývala větší „divočina“ než výše naznačený postup.
Nabízejí se desítky výhrad a vážných varování. Jsou oprávněná – logicky i eticky. Sdílím je. Jen vzpomínám na výrok profesora Zdeňka Matějčka: „Když se kojenec na vás usměje, není na světě nikoho, kdo by úsměv neopětoval úsměvem.“ Stačí pohlédnout na fotografie dětí vyrostlých z implantovaných embryí a usmívám se, málem od ucha k uchu. Kéž by si lidstvo s pradávným řádem přírody zahrávalo jen způsobem přinášejícím nový život… a ne opačně.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
