Sabina (35): Moje mladší sestra rodí jako na běžícím páse a já stále nic, začínám být zoufalá a závidím jí

Mám o tři roky mladší sestru, která letos porodila už své čtvrté dítě. My se s manželem snažíme o dítě už téměř deset let – a stále se nám nedaří. Můj muž ale odmítá podstoupit lékařské vyšetření, já jsem to své absolvovala s kladný výsledkem.

Podle něj musí být také zdravý, a tak se pořád nemůžeme hnout z místa. Já to už ale nezvládám, sestře závidím a jsem z toho zoufalá.

Plný dům

Můj problém by asi nebyl ničím tak výjimečný, vím, že tohle se stává spoustě párů, jenže bydlíme i s mou sestrou v jednom domě. Vidět tak její stále se rozrůstající rodinu je pro mě nesmírně těžké. S dětmi jí pomáhám, jsem hodná teta, která pohlídá, nachystá, pohraje si, ale v koutku duše mě to všechno strašně sžírá.

Vždy jsem si přála velkou rodinu, stejně jako setra. Zatímco ona porodila první dítě už ve dvaceti letech, já mám za sebou zatím jen dva samovolné potraty. Podle lékaře je za tím psychika. Díky tomu, že jsem už těhotná byla, nabyl můj manžel dojmu, že v něm problém být také nemůže, a tak se brání vyšetření.

Točíme se v kruhu

A tak vlastně stále stojíme na místě. Dětí se ale vzdát nehodlám, neustále manžela přemlouvám k podrobnému vyšetření a popřípadě k adopci, ale k tomu se on nemá. Točíme se tak neustále v kruhu, cesta ven není. Vyřešilo by to pouze moje těhotenství, které je ale pořád v nedohlednu. Sestřiny děti jsou všude, pořád je mám na očích a vidím jejich rodinné štěstí. Závidím jí to a nejraději bych si jedno z dětí vzala a někam utekla, i když to zní bláznivě, tak moc zoufalá skutečně jsem.

Stěhování není na pořadu dne

Už jsem muže přemlouvala i ke stěhování. Přeci jen, kdybych nemusela každý den čelit tomu, že v domě máme děti, které nejsou moje, určitě bych se více uklidnila. Ovšem manžel stěhování odkládá, podle něj to není na pořadu dne. Nevidí žádný problém – a to, jak se cítím já, je mu docela jedno. Alespoň takový z toho mám pocit. Ten dům jsme se sestrou zdědily, a protože je opravdu velký, dohodly jsme se, že v něm budeme žít společně, což bylo snazší než stěhování nebo prodej. Dlouhodobě tu situaci ale nezvládnu, pokud se urychleně něco nestane.

Vím, že není mým jediným posláním porodit potomka, ale bez dětí je můj život prázdný. Tak moc to chci.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT